Brouzdej.cz

Proč končí české blogy

Poslední dobou se na českém internetu objevil poměrně zajímavý fenomén. Řada zajímavých autorů internetových deníčků oznámila ve svém blogu, že si dávají na chvíli pauzu anebo končí úplně. Proč? Několik svých blogů jsem přestal psát. Nebyl dostatek času, témat a nadšení. Jsou to však jediné důvody, proč weblogy končí? Myslím si, že nikoliv...

Proč si lidé vlastně zakládají osobní deníčky na Internetu? Důvody mohou být různé. Jeden z našich uživatelů například o sobě do blogu napsal: "Jsem muž těsně před třicítkou, pracující v sociální oblasti. O prázdninách se žením. Zvažujeme založení pěstounské rodinky. Občas jsem nasranej, občas smutnej a občas mám dokonce i chuť něco psát." Jiný blogger chtěl prostřednictvím svého deníčku poznávat názory druhých lidí, zachytit své myšlenky a poznatky. Další autorka webového deníčku hodlala psát o svých oblíbených herečkách dvojčatech Olsenových.

Autor webového deníčku nemá většinou na začátku žádnou zázračnou návštěvnost. Například můj vlastní soukromý blog zaznamenal v počátcích pouze pět návštěv denně. Později se počet návštěv zvednul, ale stále to nebyla žádná sláva. Ve srovnání s mými předchozími webovými pokusy však byla návštěvnost vysoká a já bych jako autor mohl být spokojen. Jenže jsem nebyl.

Můj webový deníček totiž objevila komunita sdružená kolem diskusního fóra webu Kompost.cz. Tito lidé si dělali z mého osobnímu weblogu legraci. Dokonce mi na jednom diskusním fóru založili "fanklub". Členové této svérázné komunity rovněž vkládali pod moje články v blogu různé provokativní komentáře. V "mém" fanklubu komentovali prakticky každý článek. Nemohl jsem stále nalézt odpověď na základní otázku. Já píšu ve volném čase weblog a psaní mě baví. Proč tito lidé hledali za každou cenu záminku k tomu, aby se virtuálně naváželi do mojí osoby? Odpovědi na své otázky, které se týkají komunity komposťáků, bych podle jednoho z komposťáků možná naleznul ve filmech Klub rvačů (Fight Club) a 12 opic (Twelve Monkeys). V nejbližší době si je půjčím.

Aktivita komposťáků byla nepříjemná, takže jsem v jednu chvíli dokonce zvažoval, že se stáhnu z Internetu a budu působit pouze jako provozovatel tohoto blogovacího serveru. Podařilo se mi ovšem upravit diskuse, a tak si mohli uživatelé Brouzdej.cz včetně mě nastavovat vlastnosti diskusí. Určitý zlom v mých vztazích vůči této komunitě nastal 19. srpna 2005, kdy v již zmíněném fanklubu proběhla tzv. selfkompostace. Ve zcela vážné diskusi jsem identitě Pepa Sádra veřejně odpovídal na jejich otázky (Pepa Sádra je přezdívka, kterou údajně využívá více uživatelů; používání podobných triků a mystifikací je v této komunitě běžné). Následovalo setkání s hostinci u Dělového kříže, kde také vzniknuly první plány na uzavření Dohody komposťáků s ostatními komunitami. Mezitím jsem začal aktivně přispívat do "svého" fanklubu, klubu a megablogu Kompost.cz a snažil se s touto komunitou trochu sblížit. Podle přísloví "Kdo chce s vlky býti, musí s nimi výti" jsem si nastudoval používaný slang a způsoby jejich vzájemné komunikace. Záhy jsem chování této komunity začal trochu chápat.

Pomohly mi k tomu také virtuální rozhovory s komposťáky. Pepa Sádra například v diskusi napsal: "My tě NEBUDEME přes naše kamarády zkoušet vyštípat z práce. My si ale prostě na tebe NEBUDEME stěžovat u Syndikátu novinářů, chápeš? My na tebe NEBUDEME volat kriminálku, aby ti zkontrolovala harddisk. My NEBUDEME jako ty obtěžovat správce nějakého diskusního serveru, i kdybys tam o nás psal i ty největší sračky a vulgarity - což se zde rozhodně neděje. Tak se to prostě nedělá." Komposťáci tedy nejsou žádní internetoví policajti. Je to pouze svérázná komunita skutečných lidí, kteří se nějakým způsobem mezi sebou baví. Často bohužel na účet jiných lidí.

Zatím nemohu napsat jednoznačný závěr, protože jsou komposťáci velmi nevyzpytatelní a člověk nikdy neví, co od nich může ještě čekat. V mém případě se zřejmě jednalo o jistý způsob "nastavení zrcadla". Můj "fanklub" nyní obsahuje převážně plkání s uživatelem, který údajně naoko hájí moje zájmy. Někteří komposťáci si ovšem myslí, že se jedná o identitu bývalého skalního komposťáka. Podobný "fanklub" má také známý blogger Jiří Macich. Tady ovšem aktivitu komposťáků příliš nechápu a na nejbližším sjezdu budu požadovat vysvětlení.

Důvod první: Ohlasy pod článkem
Prvním důvodem, proč zřejmě blogger skončí s psaním, může být neustálá kritika či pronásledování dotyčného bloggera nějakou organizovanou komunitou. Je přitom jedno, jestli bloggera pranýřuje spolek naštvaných včelařů anebo komposťáků. Tito uživatelé mohou bloggerovi znechutit život tím, že vkládají pod jeho články záměrně nekonstruktivní komentáře. Také mohou bloggera zatěžovat neúměrnou diskusí, která může místy přerůst do flamewar. Je obecně známým faktem, že si lidé na Internetu neberou žádné servítky. Řešení je jednoduché. Blogger si může zakázat či omezit ohlasy pod články. Nejedná se přitom o žádný typ cenzury. Nevyhodné příspěvky čtenářů se mažou například na velkých zpravodajských serverech.

Jiným důvodem, proč blogger může přestat psát své články, jsou ohlasy na jiných weblozích. Z poslední doby si vzpomínám na jistého Ondru, který si ve svém anonymním weblogu vybral za cíl naší bloggerku s přezdívkou Lupen. Na svém blogu se snažil tuto mladou dívku zesměšnit. Přitom si možná ani neuvědomil, že útočí na teenagera. Dívka se na mě obrátila s žádostí o zrušení weblogu, což jsem jí naštěstí rozmluvil. Ondřejovi jsem v e-mailu gratuloval k výběru snadného cíle a zeptal se ho, co úžasného dokázal v šestnácti letech. Odpovědi jsem se nedočkal. Kritizovat mladší bloggery za jejich způsob myšlení a psaní je zbabělé a hlavně ukázkou chování nezralého jedince. Dospělý a rozumně uvažující člověk totiž pochopí, že v šestnácti letech se každý projevuje jinak než třeba ve třiceti.

Důvod druhý: Veřejné pranýřování
Pokud o vás někdo kriticky a negativně píše na jiném weblogu, je těžké se s takovou situací smířit. Jestliže se jedná o konstruktivní kritiku, může být takový zápisek pozitivní, protože autorovi umožní zjistit odlišný pohled ostatních na celou problematiku. Naopak nekonstruktivní útoky či bláboly nejsou pro původního autora přínosem. Zřejmě nejlepší obranou je ignorace.

Přišel mi tento ohlas na můj weblog Literární Café:

Ahoj Radime, dívala sem se na blog, kde si z tebe dejaji osklivou legraci. Podivej se sam tady - nebo jsi s nima nejaky domluveny? Ono je to tam takove zamotane a pouzivaj tam dost divnych a cizych slov. P.


Mojí odpovědí bylo:
Díval jsem se na blog, který mi doporučuješ. Nenašel jsem ani stopy po něčem, co by vzdáleně připomínalo legraci. Zřejmě mám opravdu divný smysl pro humor. Nadále budu hltat Kartinki.cz a dívat se na Červeného trpaslíka.

Jedním z posledních příčin, proč blogger zabalí krám a přestane psát, může být i jistý pocit povinnosti. V okamžiku, kdy weblog získá určitou návštěvnost, začnou se množit různé komentáře a žádosti. Diskutující se například mohou zlobit, proč autor nekomentovat technologickou novinku XY. Třeba se objeví ohlasy, že se lidem nelíbí, proč autor už tři dny nic nenapsal. Jakmile se z blogu stane nutnost a nikoliv zábava, přestává mít blogger chuť cokoliv psát. Dříve jsem do svého blogu zapisoval každou pitomost, která se objevila na Internetu. Dnes si více vybírám a píšu skutečně jen ve chvíli, kdy mám chuť. A také nemám tolik času jako již zmíněný Jirka Macich, který bloguje pilně a skoro každý den. Držím mu palce!

Související odkazy
Návštěvnost webu životu nebezpečná
Nekrologická úvaha
VyVolení - šok ze skutečného internetu
Wikipedie: Kompost.cz
TOPList? Paráda!
Kam kráčíte komposťáci?
Komposti, velcí chlapíci

| Radim Hasalík