Brouzdej.cz


Přečtěte si: všechno | články | krátce





Doporučujeme: vyhrajte reklamní USB flash disky podle vašeho vlastního návrhu.

Filmové poznámky III

Filmy: Borat, Irma Vep, Predátor, Pád třetí říše, Troja, Otevřené moře, Noc s nabroušenou břitvou, Holky to chtěj taky, Turks fruit, Pat Garrett and Billy Kid.

Borat (DVD)

Zakoupil jsem si DVD s Boratem. Jednak jsem byl zvědav, jak se mi to bude líbit podruhý a pak jsem byl i zvědav na bonusy, které slibovaly podobně vypečenou zábavu jako film. A i podruhý se mi to líbilo, ale už ne tolik. Bonusy jsou fajn, zvlášť ten s manažerem rodea (to je ten chlápek, co s Boratem vedl tu "zábavnou" debatu o Boratově "politicky nevhodném" kníru). V bonusu je tento manažér tak ztrapněn (nutno dodat, že zcela vlastní vinou), že může doživotně chodit kanálama. A dobře mu tak!

Alena Prokopová v Cinemě v krátké glose vyřkla vůči Boratovi docela zajímavou námitku. Podle ní film, podobně jako Fahrenheit 9/11 Michaela Moorea, pouze předstírá práci s nezmanipulovanou realitou. A nutno říci, že v tom má Prokopová pravdu (teď se mi vybavuje, že něco podobného zmiňuje i Rejžek v tom svém jinak dost hrozném článku). Konečně to, co není patrné v samotném filmu, je patrné právě v těch bonusech. Zde je několik scének, zvláště ta s masérem, které vypadají evidentně jako domluvené. A pokud není divák osel, musí se nutně ptát: A co je tedy "reality" a co takováto "úprava"? Jsou ti lidé opravdu tak tupí, nebo to maj s Boratem domluvené? (Jistě jste už slyšeli, jak byla natočena scénka se studenty v karavanu.) Čili: nelze přehlédnout to, že Cohenův film se místy tváří jako drsná sociální sonda do americké společnosti, ale tím, že mnoho scén bylo PATRNĚ domluveno a všelijak upraveno a my přesně neznáme detaily, jsme onou "sondou" jaksi zmateni. K tomu nutno dodat, že Michael Moore je v tomto přece jen upřímnější, svou demagogii směrem k Bushovi zase tak neskrývá.

Borag

Co myslíte, je živý, nebo je umělý? Anebo je vám to jedno?

Irma Vep (TV)

Pozoruhodný film. Předně: Irma Vep je anagram (Vampira), a v tom jako by bylo celé kouzlo filmu - v jakýchsi promyšlených zdvojení. Jednak je to film o filmu, respektive film o natáčení filmu podle původního němého seriálu Upíři Luise Feuilladea. Zajímavým způsobem je tu využito i herců: například režiséra Vidala hraje Jean-Pierre Léaud, což je herec, který hrál ve slavném filmu o filmu Francoise Truffauta Americká noc, k němuž film v několika momentech odkazuje. Nelze si taky nevšimnout, že jedna herečka tu má velmi zvláštní dvojroli.

Dalším pozoruhodným motivem filmu je problém onoho režiséra Vidala, který je se svým právě natáčeným filmem nespokojen. Myslím, že v tom jeho neuspokojení se odráží jeden docela zajímavý negativní vliv cinefilie, či spíš nekritické fascinace filmem. V tomto podle mě tvůrci filmu vychází z psychoanalýzy, z teorie, která film přirovnává k zrcadlu, ve kterém se (znovu)ustanovuje naše Já. V zrcadlovém odraze se vždy vidíme lepší než jsme, podobně tak se vidíme ve filmu, pokud jsme do něj nekriticky zahleděni. A právě problém režiséra Vidala tkví v tom, že je natolik zamilován do té původní předlohy Upírů, natolik je fetišisticky okouzlen jednotlivými detaily filmu, že jen jejich prosté sledování mu nestačí, on chce vytvořit jejich kopii, jako by se chtěl s tím ideálním odrazem v zrcadle spojit, a v tom právě selhává. Není divu, taková kopie bude totiž vždy jen dalším (jiným) zrcadlem, poskytne mu jiný odraz sebe sama, nikdy mu nemůže přinést stejné uspokojení jako originál. Tohle je ve filmu krásně naznačeno ve scéně promítání denních prací, ve které je Vidal právě promítaným kusem filmu natolik znechucen, že prchne ze sálu. Narozdíl od svých spolupracovníků, kteří Vidalovo rozčarování nejsou schopni pochopit, z jasného důvodu: nikdo není do té předlohy tak zamilován jako právě režisér Vidal.

Ale to je jen jeden z mnoha pozoruhodnejch motivů filmů. Pokud budete mít možnost film zhlédnout, neváhejte.

Predátor (TV)

No jo, tenhle mazlik mi vždycky zvedne náladu. Koncentrát "oldskool" akčního filmu: drsní chlapi, s nabušenou ikonou akčního filmu Arniem v čele, husté hlášky (jednu z minirolí si tu střihl pozdější scenárista Posledního scouta a tvůrce top filmových hlášek Shane Black), takřka nepřetržitá akce, žádná psychologie.

Navíc se mi na Predátorovi líbí, jakej má rytmus. Ten může připomenout, ač to bude znít divně, kopulaci; střídají se tu dvě úrovně, jednak nehybnost: odpočinek, čekání. A druhak rychlost: střílečka, běh. Film u mě dokáže vyvolat stav takřka fyzického prožívání, což IMHO souvisí jednak s tím "kopulativním" rytmem, a pak i se způsobem snímání. V tomto ohledu maximálně důležitou roli hrají pohledy, jednak jsou to pohledy těch vojáků (časté využití polodetailů postav, koncentrace na oči vojáků, kteří se jimi snaží v džungli zachytit stopu po neviditelném nepříteli), a druhak je tu pohled optikou Predátora (divák ví, jakým způsobem Predátor vnímá okolí, většinou ví, co bude následovat.)

A samozřejmě je tu to úžasné finále - Arnie vers. Predátor. Hlášky jako: "Ty máš ale pěknou držku", vždycky pobavěj. Ale jinak je to skoro beze slov, jen čistá akce. Symbolicky je to i návrat ke kořenům, kamsi do pravěku, kdy se dva lovci (dravci) loví navzájem, ale je to i návrat ke kořenům filmu, k němému filmu, který se vyjadřoval jen obrazem. Shrnuto podtrženo: Pro mě nejlepší akční film všech dob.

predator

Svalnatý, upocený chlapi, toť kombinace, které žádný Predátor neodolá.

Pád třetí říše (TV)

Pád třetí říše považuji za ne úplně doceněný film. Možná to bude znít nadneseně, ale přesně takhle si představuju, že to muselo v tom Hitlerově bungru vypadat, když se blížil konec. Navíc film vyniká několika opravdu otřesnými scénami, které mi připomněly Apokalypsu. Smrt je tu podána naprosto samozřejmě, bez emocí, asi jako když si ráno vyčistíte zuby. Film je taky důležitej i tím, že neukazuje Hitlera jako nějaké monstrum, ale naopak ho ukazuje jako zlomeného muže, ke kterému divák může pocítit i lítost či obdiv. A to je jen dobře, protože chceme-li pochopit něco tak zrůdného jako byl nacismus, nesmíme ho démonizovat, musíme si uvědomit jeho étos, který způsobil, že nacismu propadlo tolik lidí.

Troja (TV)

Troja je podobnej případ jako Pád třetí říše. Taky ji považuji za ne úplně doceněný film. Byl to ve své době propadák, což je škoda, protože podobná vlna velkofilmů by se mi zamlouvala. Tenhle film totiž tvoří skvělou protiváhu do-sebe-uzavřeným velkofilmům typu Pána prstenů.

Troja totiž nenabízí příjemné vplutí do děje a nechání se unášet jeho proudem. Jednak je neuctivá k předloze, nedrží se jí věrně, což je jen dobře, protože kdo ji zná a je trochu soudný, musí ho napadnout, že ten Homér byl pěknej prášil. Dále tu není jasné rozlišení dobra a zla, o dobru a zlu tu lze uvažovat jen v souvislosti s jednotlivými činy postav. A právě tohle mimo jiné zamezuje divákovi ponořit se do děje. U takového Pána prstenů není potřeba pochybovat, kdo je dobrý a kdo zlý. Zde jsou postavy jen typy, které zastupují obecné dobře známé lidské vlastnosti a chování, včetně toho archetypálního "boje se stínem", který svádíme všichni. V Troji jsou postavy spíš nejasné. Zvlášť Achilleus. Když to tak neobratně řeknu: jsou "odmytologizované". Hrdinové nejsou žádní supermani, jistě, nepostrádají hrdinskou odvahu, film v tomto zase vše nestaví na hlavu, ale jejich vášně jsou jaksi velmi "obyčejné", blízké těm našim současným.

Navíc mě Troja mnohokrát dobře pobavila. Například u milostných scén Achillea s Polydorou jsem se musel smát. Siri Svegler, herečka, co hraje Polydoru, tu totiž vypadá tak civilně, že jako by právě vypadla z nějakého amerického sitcomu. A v kombinaci s hollywoodským krasavcem Pittem, který je v této scéně tak "dřevěný", či spíš tu předvádí všem dobře známé pro sebe typické "milostné" grimasy, tu scénu prostě není možné brát vážně. Někdo se urazí, někdo se pobaví. Mě pobavila svou neodolatelnou pitomostí. Vlastně jakoby tahle scéna odhalovala upachtěnou iluzivnost podobných scén, které jsou zhusta k vidění třeba v Pánovi prstenů. Ty jsou taky plné (či spíš "vyžrané") této hollywoodské "ušlechtilé" krásy, ale podány jsou zcela vážně.

Takže když to shrnu: Troja odhaluje nejen falešný lesk Homérova eposu, ale odhaluje i (možná nechtěně) falešný lesk hollywoodské továrny na sny. V tom druhém případě nejde o nic nového, ale mě to potěšilo.

pitt

Brad Pitt svého Achillea ani tak nehraje jako spíš "cvičí".

Otevřené moře (DVD)

Otevřené moře je příběh manželské dvojice, která se jede s výpravou potápět na otevřené moře a shodou nešťastných okolností oba na tom otevřeném moři zůstanou. Je to velmi jednoduchý příběh, ale precizně natočený. Repertoár záběrů je tu omezen z pochopitelných důvodů na minimum, ale jsou vybrány a poskládány naprosto přesně, využití digitální kamery má taky svůj význam, více se zdůrazňuje autenticita (příběh se skutečně stal.)

Jeden z těch mála filmů, který dokáže výborně a bez příkras evokovat, jak se v současném stále se zdokonalujícím světě cítíme bezpečni, jak si dopřáváme stále lepšího luxusu a přitom si vůbec neuvědomujeme, že smrt nám v každém okamžiku dýchá na záda.

Noc s nabroušenou břitvou (DVD)

Čím dál víc na filmech oceňuju, když u mě dokáží vyvolat určitý fyzický stav. (Něco už jsem o tom napsal ve stati o Predátorovi.) A Noc s nabroušenou břitvou je v tomto ohledu přímo ukázková. Jasně, jde o horor, kde vyvolání takového stavu je klíčem k úspěchu u publika. Navíc je "Noc" slasher. Což je subžánr hororu, ve kterém nějaký psychopatický vrah postupně likviduje skupinku lidí. V tomto subžánru navození takových fyzických stavů tedy hraje maximální roli. Divák musí být otřesen. Přiznám se, že já osobně jsem se po zhlédnutí filmu šel přesvědčit, jestli mám na noc pořádně zamčeno.

Na "Noci" se mi toho líbí spousta, ale hlavně, jak dokáže navodit pocit určité lepkavosti, potu, krve i lidského dechu, což velmi výrazně dotváří působivost snímku. Určitě je to dáno osvětlením, herectvím, nepříjemně se zadírajícím zvukem a hudbou a konečně způsobem snímání. Obrazy tu slouží pěkně poctivě účelu, žádná videoklipová divočina. Skvěle je třeba natočená scénka masturbace hlavní hrdinky; jo, takhle si představuju, že holky masturbujou, ne jak je vidět v pornu; v bonusu o tom poutavě vypráví představitelka hlavní role. Tu ztvárnila šťavnatá Cecile De France, sexy rošťanda s potutelnýma očkama; ta je tu navíc ostříhána na "kluka", čímž působí jako sexuálně nevyjasněná osobnost, což má svůj význam dále. Navíc ten "mužský" zjev ji dodává takovej zvláštní drsnej sex appeal. Tedy alespoň pro mě. Prostě "Noc" je nádhernej kus "moderní" filmařiny. Na takových filmech by se měli čeští filmaři učit. Film režíroval Alexander Aja, Francouz, co pak v Americe natočil komerčně úspěšný slasher Hory mají oči. Ty jsem neviděl, ale ujít si je rozhodně nenechám.

cécile

Cécile.

Holky to chtěj taky (TV)

Nevěřil jsem, že mě to tak pobaví. Tahle teen komedie je mě pro důkazem, že i když se to všechno točí jen kolem sexu a puberťáckejch témat, tak to zároveň může bejt i inteligentní. Že se tomu prostě může zasmát i člověk, co má pubertu dávno za sebou. A taky je pro mě důkazem, jaký maj lidi snobský předsudky vůči podobnejm filmům (mrkněte třeba sem). Jako kdyby snad nikdy nenavštívili sexshop, nebo nikdy neměli touhu na perverzní sex.

"Holky" jsou vlastně i důkazem, jak špatné se u nás teen komedie točí. Z nedávné doby naprosto zoufalí Experti, nesourodí a konvenční Rafťáci či umrlé cosi Panic je nanic. Všem těmto filmům chybí přesně to, co mají "Holky": výbornej rytmus ("Holky" prostě odsejpaj; ty naše teen komedie se vlečou jak funus), dobře pointované scénky, někdy se humor i pěkně kaskádovitě vrší. Jen tak na okraj, humor těchto teen komedií odkazuje ke klasické grotesce, jen místo toho, že někdo po někom hází dort či kope do zadku, jsou tu gagy kolem sexu (u "Holek" v tomto vyniká skvěle natočená a hlavně zahraná scénka prvního dívčího orgasmu na kole; smál jsem se, nahlas). A konečně "Holky" mají logicky vyprávěný příběh, všechno na sebe navazuje, žádná divná a hluchá místa, jak se zhusta vyskytuje v našich teen komediích, především v Expertech. Jo a Diana Amft je super. Je na ni vidět, že se nebojí udělat si ze sebe legraci a ještě je u toho sexy (například ten její orgáč na kole, hlavně ten druhý; všimněte si, jak se u toho děsně tváří, tohle by nedokázal člověk bez sebeironie.:))

Turks fruit (divx)

Musím říct, že jsem po zhlédnutí tohohle staršího filmu Paula Verhoevena byl dlouho mimo. Byl to pro mě fascinující zážitek, úplně mě ten film nabil životem, ale zároveň i zničil. Je totiž plnej tak nádherné spontánní atmosféry, ale zároveň ji rozbíjí, radost a spontánní hravost se tu mísí s ošklivostí a se smrtí. Neviděl jsem film, kterej by byl tak natřískanej emocema, opravdovejma emocema! Tady jsem věřil, že to jde na dřeň.

Abych to upřesnil na příkladu: v tomto filmu se objevuje podobná potenciálně citově vyděračská pasáž jako u minule zmiňovaného Eastwoodova filmu Million Dollar Baby.
Verhoeven taky ukazuje situaci, ve které je nemocný člověk upoután na lůžko s vidinou brzké smrti, ale líčí ji zcela jinak, dává si pozor ukazovat ji klišovitě, neangažuje diváka známými emocemi ani úplnou identifikací s postavami. Verhoeven zkrátka ponechává mnohem větší prostor divákově fantazii a dociluje tím z mého pohledu mnohem většího emocionálního dopadu. Co do stylu například nevyužívá detailních a polodetailních záběrů obou hlavních postav, jak to činí Clint, vše snímá (pozoruje) jakoby z odstupu, jakoby z odstupu náhodného kolemjdoucího, toulajícího se po nemocnici, který se skrze pootevřené dveře nemocničního pokoje stal svědkem nějaké vypjaté scény. Ale přitom ten odstup kupodivu není citově neangažovaný, ba naopak. Je důkazem toho, že podobné intimní momenty jsou zasvěceny jen těm, kteří je prožívají, my diváci jaksi nemáme právo být jim přítomni skrze úplnou identifikaci s postavami, spíš máme právo do jejich intimity jen nahlédnout, jako ten náhodný kolemjdoucí, ale přesto či právě proto zůstat nad tím pohledem otřeseni. Třeba závěrečná scéna v nemocnici, či spíš jen jeden jediný záběr, překrásně nasnímaný, okamžik, který mě naplnil krásou i bázní zároveň. Nádherná ukázka síly obrazu. Myslím si, že umělec se může v určitém okamžiku dotknout něčeho nadpozemského, dokonce ten dotyk může předat i divákům. A tenhle záběr je alespoň pro mne přesně tímto okamžikem. Tenhle okamžik, tuhle bázeň z něčeho, co mě přesahuje, jsem ve filmu pocítil jen u Tarkovského Andreje Rubleva a u Coppolovy Apokalypsy. Tímhle filmem se pro mě Verhoeven stal velkým Mistrem a já vám ho velmi doporučuju.

turks

Je-li libo na prsíčka trochu šampíčka? Na svou dobu se to ve filmu jen hemží odvážnými erotickými scénami.

Pat Garrett and Billy Kid (TV)

Viděl jsem tento film po hrozně dlouhé době a byl jsem z něj nadšenej. I po dvou dnech se mi stále vracely některé jeho obrazy. Vracel se mi třeba obraz, jak se Kid plouží pustinou za doprovodu kongeniální písně Boba Dylana, a spousta dalších, vlastně i teď zhruba po měsíci mám ten film stále v hlavě a občas zcela nečekaně mě nějaký jeho obraz obšťastní svou smutnou krásou.

Vrací se mi třeba ten zvláštní výraz ve tváři Krise Kristofersona. On je pod tím smutkem či melancholií vlastně hrozně oduševnělej, jako by znal svůj osud, jako by věděl, že ho Pat musí zabít. Právě tento jeho výraz v konfrontaci s nevědomým a místy zarputilým výrazem Pata Garretta, v podání Jamese Coburna, vytváří ve filmu velmi důležité dramatické napětí. Svým způsobem je to film o marnosti, i když těch emocí se v něm míchá víc. O marném úsilí Pata Garretta stát se jiným člověkem. Pat by se už rád usadil, rád by zanechal bezúčelného plahočení odnikud nikam (v tomto je podobný třeba hrdinům Sedmi statečných), chce opustit Divoký Západ, protože vidí, že se blíží jeho konec, a k takové obrodě musí nejdřív zabít Kida, když to řeknu tak po jungovsku, svůj stín. Jenže zabití Kida mu žádný oddych nepřinese. V Patově tváři se nezračí stopa po nějaké úlevě.

garrett

O čem asi sní westernoví (anti)hrdinové?

Sam Peckinpah učinil jednu skvělou věc: hned v úvodu nám ukáže Garrettovu smrt (v krátké sekvenci starého Pata zastřelí jako psa nějací pistolníci). Úvod se odehrává v roce 1909, zhruba třicet let po tom, co Pat zabil Kida. A i z té krátké sekvence je patrné, že se Pat od svého starého stylu života nedokázal odpoutat. Takže celý následující film pak sledujeme Garrettovu marnou snahu odpoutat se od něčeho, od čeho se vlastně odpoutat ani nemůže, protože to sám tvoří. Dá se tedy říci, že Divoký Západ umírá až smrtí Pata, protože, ač se tomu možná sám chtěl mermomocí vyhnout, on byl jeho poslední žijící ikonou.

| Palecek







ABC Brouzdej ; blog @ brouzdej.cz | Přihlásit se Vytvořil Pavel Ptáček © 2003 - 2005 ( o webu ) | Hostováno u FORPSI | Doporučujeme: webmaster tools