Brouzdej.cz

Filmové poznámky II

Filmy: Requiem pro panenku, Moucha (původní verze z roku 1958), Dirty Harry, Marcela, Štěstí, Umučení Krista, Million Dollar Baby.

Requiem pro panenku

Nelíbilo se mi to. Tenhle film má docela slušné ohlasy, a podle mě nezaslouženě. Předně je tu fakt, že je to film podle skutečné události (odehrála se v polovině 80. let). Čili, lze počítat s tím, že většina aktéru bude ještě naživu. A problém právě je, že ony události jsou tu podány dosti černobíle. Jednak personál ústavu, až na jednu výjimku, je tu vykreslen vyloženě jako viníci. A Marika je tu zase vykreslena vyloženě jako oběť. Na jedné straně jako oběť toho komunistického bordelu (patřila do dětského domova), na druhé straně jako oběť těch úchylnejch ošetřovatelek. A kdo ví, jak to doopravdy bylo!? A že to bylo přesně tak, jak líčí Renč, se mi moc věřit nechce.

Navíc, co do stylu a vyprávění je film hodně nevyvážený. Jednak barvy filmu vypadaj moc výrazně. A pak je tu plno záběrů, které působí samoúčelně a tím rušivě (místo navození děsu a hrůzy vypadaj jak vizuální vtípky z nějaké reklamy).

Do příběhu jsem se nedokázal moc položit, vyprávění na mě působilo nesourodě. Z filmu je patrný, že si Renč vybral jako svůj inspirační zdroj Formanův film Přelet nad kukaččím hnízdem. (Jeden moment je podle mě jeho jasná kopie, to když se tam zhroutí jedna z chovankyň, tak se Marika pohledem střetne s vrchní sestrou; má to stejný význam jako když se pohledem střetnou McMurphy s vrchní sestrou, když je McMurphy svědkem první hádky těch "bláznů".) Na druhé straně to zas chvílema může připomenout filmy Věry Chytilové. (Těkavá kamera a neobvyklé úhly; přehnaně stylizovaná postava dětinského ředitele ústavu; jeho dětinskost je hypertrofována, aby vynikla, což je typické pro Chytilové herectví.) A nakonec je tam ta jakási rekonstrukce skutečné události. (Což dokládá hlavně vložený text na konci, který dovysvětluje další události.) Navíc ten lesbický motiv mezi těmi dvěmi ošetřovatelkami mi připomněl ty strašný kraviny z vězení od Loyda Simandla. Jako když pejsek s kočičkou pekli dort.

Moucha (původní verze z roku 1958)

Rozhodně tenhle film stojí za vidění. Hlavně bych ho doporučil těm, kteří mají rádi tu Cronenbergovu verzi z roku 1986. Takže, abych to trochu porovnal: V této původní Mouše chybí hlubší detaily proměny, fyzická proměna zde nastala okamžitě. Hlava mouchy je většinou ukryta pod kápí, a když už se ukáže, tak přece jen ta maska působí legračně, a navíc je vidět dost jasně, není tu pracováno s osvětlením. Navíc je film vyprávěn, odehrává se jako vzpomínka. Co mají oba filmy společného, je vědcova oddaná žena a náznak proměny lidského uvažování za to zvířecí. Tohle jsou tak zhruba ty základní rozdíly.

Nicméně, o téhle Mouše se rozhodně nedá říct, že svůj boj s časem prohrála. I dnes mě z ní pěkně mrazilo. A může za to hlavně rozvití psychologické roviny, především u manželky mušího vynálezce. A pak je tu výborně (lépe řečeno: zlomyslně) vyřešen motiv skutečné mouchy (mouchy s lidskou hlavou), kterou se manželka pokouší chytit, aby pomohla svému muži k navrácení jeho lidské identity. Což ve výsledku působí velmi smutně.


Pa, broučku. Už musím letět.

Dirty Harry

Hnus na entou. Státní aparát nefunguje, co funguje, je městský kovboj se svým právem a spravedlností. Ale to by ani tak nevadilo. Vadí jen to, že je to tak jednoznačný a vnucující. Zde se má divák naplno ztotožnit s postavou a skrze ní uvěřit, že na policejní brutalitě, rychlých soudech a mučení vězňů není nic špatnýho.

Dirty Harry byl šel krásně porovnat s Francouzskou spojkou, která vznikla v témže roce. (Rok 1971.) Zde se totiž objevuje podobnej typ drsňáckýho poldy. Jimmy "Pepek" Doyle (v parádním hereckým podání Gene Hackmana) ale v žádným případě není postava jednoznačná. Divákovi tady není vnucován jednostranný pohled. Divák sice chápe Doylovu motivaci, ale taky chápe, že je to fanatik. Jeho činy sebou nepřínášejí jen to dobré, ale i zlé. Což plně vyzní v závěru filmu.

Kdežto Harry Calahan je jakási zvětralina Jimmyho Doyla. Sice je tu zmíněno, že je to polda, co jen "vyžere" špinavou práci, či je tu letmo zmíněno úmrtí jeho ženy, ale to jsou jen chabé detaily, které nic moc na jednoznačném vykreslení postavy nemění. A ještě "prázdnějším" způsobem je tu podán padouch. Nic víc, než jen to, že je vyšinutý magor, se o něm nedozvíme. (Údajně inspirován skutečným masovým vrahem Zodiacem, kterého policie nikdy nedopadla.) Takovou postavu pak není problém nelitovat. K takové postavě totiž nemáme nic cítit, respektive má nám být jen povrchně odporná. A když pak v závěru tohohle zloducha Calahan odbouchne, máme si zamnout ruce spokojeností. Zas o jednoho "špinavého červa" míň. Soud by se s ním piplal, a kdo ví, jestli by ho nakonec neosvobodil. Tuhle zhovadilost nám film v závěru sugeruje.

Navíc se tu objevují chlapácké fetiše, aby podpořily divákovy sympatie s hrdinou - fára a hlavně Calahanova bouchačka Magnum. Dále: úhly kamery, které sugerují nadřazený (často sadistický) Calahanův pohled (scénka mučení), (rádoby)tvrďácké hlášky a konečně zde úplně absentuje nadhled nad tématem. V takové Smrtonosné zbrani nebo v Posledním scoutovi jsou taky podobný motivy, taky se tu poldové musejí spolehnout jen na sebe, páč státní aparát je buď prohnilý nebo stojí za prd, ale zároveň tyhle filmy nelze brát tak vážně, postavy i události jsou furt shazovány nějakým humorem, často sebeironickým. Ale pokud už se v Dirty Harrym nějaký humor vyskytne, tak má jen opentlit tu Calahanovu postavu, má z něj udělat ještě většího hrdinu a macha, kterej se s ničím nesere. Tahle glorifikace prostřednictvím pro mě krajně odporného sebevzhlíživého humoru se pak plně projeví v dalších dílech "calahanovské" série, třeba v Magnum Force.



Ten Clint ji ale má!

Marcela (kino)

Původně jeden díl Manželských etud o Marcele a Jiřím režisérka Treštíková doplnila o další životní příběh, tentokrát už jen Marcely.

A Třeštíkové se to povedlo. Dokázala ten původní materiál upravit, prostříhat, aniž by se vytratily podstatné detaily, a následný nový příběh na to plynule navazuje. Výsledkem je tak film, který co do vyprávění působí kompaktně a sugestivně, skoro jako klasická tragédie. Za tohle dávám Třeštíkové velké plus. Tak působivé drama jsem v českém filmu po roce 1989, vyjma Václavova Mariana, neviděl. Mínus: Asi dvakrát jsem měl pocit, že tam Třeštíková dodala dotočené a hlavně zbytečné záběry (hlavně záběr na plovoucí botu působí zbytečně doslovně).

O filmu lze vést různé debaty, třeba na téma citového vydírání. Musím říct, že takhle na mě ten film vůbec nepůsobil. Během filmu jsem nebyl ani jednou dojat! A to jsem schopen se rozbrečet u úplný pitomosti. Hlavně v té druhé části jsem spíš zažíval pocit jakési hrůzy. To Marcelino zoufalství na mě doléhalo velmi intenzivně. Tohle ale není ani tak zásluha jinak velmi přirozené Marcely, ale zásluha magie filmu.

Například: Třeštíková zhusta využívá velkých detailů Marceliny tváře, ve které dominují její výrazné oči. Kamera se nebojí zabrat Marcelinu tvář i ve chvílích jejího největšího smutku a zoufalství. Tohle jsou chvíle velmi intimní, zde se zoufalství a bolest obnažuje na samu dřeň. V této souvislosti se domnívám, že u mnoha lidí taky nemusí k takovému niternému prožití filmu dojít. A souvisí to s Marceliným vzhledem. Někomu se prostě Marcela nelíbí, pociťuje při sledování její tváře odpor, přičemž svou nechuť nevědomě zahaluje větami o citovém vydírání filmu, případně na Marcelu vznáší nějaké morální námitky. Totiž, fyziognomie tváře hraje velkou roli při našem posuzování člověka, a až pak přichází na řadu posuzování jeho jednání. Tímhle jsme jaksi biologicky dáni. A v tomto filmu je Marcelina fyziognomie ústředním prvkem, je to doslova brána k duši filmu.

Osobně jsem v kině zažil ještě takový specifický dovětek, to když po skončení filmu před lidi v sále předstoupily sama Třeštíková i s Marcelou. A lidi najednou spontánně vstali a začali Marcele tleskat. Byl to zvláštní, pro mě skoro až katarzní zážitek. V této chvíli jsem byl dojat, přiznávám. Jakoby se ta vlna hrůzy najednou přelila v potřebu předat té ženské naději. Konečně, jak po promítání sama Marcela říkala, tak se jí už vede dobře. I díky divákům, kteří ji poslali nějaké peníze, se mohla přestěhovat zpátky do Prahy. Marcela je pro mě výjimečný film, směs reality show a perfektně vystavěného dramatu.

Štěstí

Chápu, o čem film je. Není tak těžký to pochopit. Je to prostě o lásce. To je celý štěstí. Jo, dokázalo mě to místy chytit za srdce, co bych to zakrejval, ale taky mě ten film štval.

Plusy: Především celý motiv postupně budované lásky mezi Liškou a Vilhelmovou je parádně vyřešen. Zde rozhodují jen malé detaily. Navíc jak Liška tak Vilhelmová hrají výborně.

Mínusy: Prostředí. Sláma si zvolil Mostecko, ale ten příběh se mohl odehrát kdekoliv jinde. Bohužel, to prostředí tam slouží vyloženě jako dekorace. Navíc má místy nádech nepříjemného citového vydírání. Zvláště ty komíny. Totiž, Sláma jedno docela důležité místo zasadil do prostředí, v jehož pozadí čoudí komíny. Čili, ty komíny se tam furt opakují, furt divákovi sugerují, v jakým ohavným prostředí ty lidi žijou.

Dalším mínusem je velmi špatné prokreslení vedlejších postav. Tak třeba postava Bolka Polívky. Tohohle frustrovanýho chlápka nám Sláma předkládá tak, že bychom ho měli jen litovat. Prostřednictvím této postavy nám film sugeruje, že se sociálním determinismem nelze nic dělat, nelze se mu nijak vzepřít. To je ale omyl! Pokud něco lze nazvat pseudohumanismem, tak právě tohle. Další neblahý fakt je, že Sláma chudé lidi líčí jako dobráky. V případě postavy Zuzany Kronerové je pro mě její dobráctví už vyloženě odporné. A její závěrečné prozření na smrtelné posteli už na tom nic nemění. Ať se na mě Sláma nezlobí, ale takhle nepopisoval postavy ani Maxim Gorkij.

Takže prozatímní ortel zní: Podle ohlasů jsem čekal citlivý film, a dostalo se mi ho tak ze čtvrtiny. Štěstí nijak nevybočuje ze zaběhaného trendu současného českého filmu.

Umučení Krista

TV Markíza se s ničím nepáře a na Velkej pátek uvedla tuhle Gibsonovu "řezničinu", ze který se musí Ježíšek obracet v hrobě. (A nebo taky ne.)

Film mi po druhém zhlédnutí připadá poměrně jasnej. Celá jeho emocionální síla je soustředěna na Kristovo fyzické utrpení. A fakt taky je, že právě skrze tohle utrpení má být divák přesvědčen o víře, lépe řečeno, prostřednictvím právě takového "fyzického (spolu)prožití" filmu má násilně uvěřit. Ideologicky je to hnus, o tom žádná. Navíc film vyniká opravdu obludnou vizuální stránkou. Nadmíra zpomalených záběrů, využití digitálních efektů, což v souvislosti zrovna s touto tematikou působí vyloženě odporně (digitální "boží" slza).

Pokud ale člověk odhlédne od této ideologie, i od toho, že Gibson vyloženě zneužil tuhle "silnou tematiku", což je znak kýče, tak se film dá místy brát jako ucházející horor (např. scény s Jidášem), či jako historickej "krvák", i když co do nějakého realismu notně přehnaný (např. scéna zbičování; takový výprask by nikdo nemohl přežít, natož si druhej den vyrazit na procházku s křížem na ramenou).


Hej, jak se vede, kámo?

Million Dollar Baby

Překvapuje mě ten jednoznačný kladný ohlas snímku. Snad žádný jiný film z poslední doby, co jsem mohl sledovat, neměl tak pochvalné přijetí. Přečetl jsem asi deset recenzí na tenhle film, a všechny si jsou podobné jako vejce vejci. (Světlou výjimku snad může tvořit tento Tetsuův text, který se na film snaží dívat komplexněji.) Jediná námitka, vznesená vůči filmu, která se dá v těchto článcích vysledovat, směřuje k hereckému výkonu Morgana Freemana, jinak všichni jako mantru opakují to samé: uměřené herectví Hilary Swank a Clinta Eastwooda, využití šerosvitu, Clintův vzor Johna Forda, krásně napsaný a vyprávěný příběh. Což o to, já bych s tím vším i souhlasil, ale bohužel i po druhém zhlédnutí mě ten film něčím štve. Pokusím se zde formulovat čím.

(Upozornění. V následujících odstavcích se objeví spoilery.) Předně musím uznat, že film je vyprávěn velmi šikovně, i když konzervativně, má svůj začátek, střed a konec. Jednotlivé motivy jsou zde precizně promyšleny a propleteny, všechno do sebe bezchybně zaklapne. Musím říct, že u mnoha filmů mi to nevadí, respektive mi to nevadí u takto precizně vykalkulovaných filmů, které se dokáží tak nějak sebeironicky shodit (třeba z nedávné doby Stalloneho Rocky Balboa), či nějak jinak upozornit na svou "filmovost". Ale například u takového Titaniku se právě skrze tuhle preciznost a manipulaci s divákem nejsem schopen do filmu ponořit. A že je to u takových filmů nutnost, nemusím snad ani dodávat.

Baby mi ani tak nevadí v té první části, ale v té druhé už ano. Tady Eastwood rozjíždí opravdu nehoráznou manipulaci s divákovými city. Navíc jak Hilary tak Clint jsou v těchto chvílích opravdu výborní, co se týče herectví, nelze jim nic vytknout, dávkují to tak pečlivě a přirozeně, že by se nad nimi i kámen ustrnul, a snad právě proto mě to štve.

A souvisí to i s tím tématem. Téma vážně nemocného člověka, navíc upoutaného na lůžko, je totiž tak emocionálně silné, že se dá mluvit o jasné záruce komerčního úspěchu. Sám za sebe říkám, že kdybych byl filmový režisér, neměl bych odvahu a vlastně ani chuť takové téma zobrazit. Jednak z důvodu toho citového vydírání, ale hlavně z důvodu, že je to tak hluboce intimní záležitost, kterou podle mě nelze nikdy vyjádřit v celé její šíři. Například proces umírání není tak důstojný, jak ho líčí Eastwood. Ty emoce jsou mnohem komplikovanější. (Zde taková Třeštíková s Marcelou, i když líčí jinou lidskou tragédii, poráží Clinta K.O. už v prvním kole. Třeba už jen tím, že se ani jednou nesníží k záběru, který by měl vyvolávat laciné dojetí. Což Clint v druhé části několikrát učiní.)

Čili, tohle mi na filmu vadí nejvíc. Citové vydírání diváka a místy vylíčení "života narůžovo", to vše zahaleno do hávu "Eastwoodovy vyzrálé moudrosti", jak se všude píše. Jako celek ten film bohužel neumím přijmout, jsou zde místa, která mi nevadí, kde ty klišé beru (když Clint Hilary říká: že "odpočívat může až v hrobě", usmívám se a Clintovi to žeru), ale taky místa, která mi vadí.


Clint a jeho holka.

Tak to by bylo všechno, vlastně ještě nééé. Když už tu byl zmíněn Rocky, tak tady se můžete mrknout, jaká se dá na Rockyho udělat reklama. Papapá.

| Palecek