Brouzdej.cz

Carpe diem

Každý se určitě alespoň jednou zamyslel nad svým životem, jaký má smysl, pro co vlastně žije. Dokonce se ohlédl zpět aby se podíval jak žil a mohl srovnat. Tedy i já se nad svým životem občas zamýšlím a nezbývá než suše konstatovat, že je s ním něco v nepořádku. Tedy alespoň jsem si to do dneška myslel.

Tento stav trvá už déle než půl roku, řekněme tak od dubna roku loňského, možná spíše června. Projevuje se to tak, že nemám prakticky chuť cokoliv dělat. Nemám chuť se učit, byť v květnu maturuji. Neustále se každý den přistihuji, že nějakým kreativním způsobem zabíjím čas.

V září se do toho přidala všeobecná deprese, desiluze a bůhví co ještě. V té době jsem také začal přemýšlet o smyslu života. Proč jsem vlastně zde atp. Dostalo se mi nepříjemného zjištění, že smysl života není (alespoň jsem jej zatím neodhalil ale doufám, že nějaký je, přece jenom vytvářet něco bez účelu je plýtvání...), zároveň, že také nemám pro co/koho žít. Zjistil jsem, že život je nudný a jednotvárný - ráno vstanu jdu do školy, odpoledne přijdu, zabíjím čas, usnu. To se opakuje. Následovat bude vysoká a nakonec práce. Tak to půjde dokud nezhynu. Rutina, nudná, fádní rutina. Zvláštní je, že když jsem si to takhle pěkně ujasnil, deprese zmizela. Desiluze a demotivace nicméně zůstaly.

Poskočme dopředu. Co je zvláštní, že dokážu vychutnat kouzlo okamžiku, kupříkladu tuhle jsem šel hezky od Hradu domů , poslouchal soundtrack z Matrixu a nasvícení pohledu na Dejvice v kombinaci s hudbou poskytlo jedinečný zážitek, který jsem si velmi vychutnal. Podobně když jsem v pátek shlédl "Obsluhoval jsem anglického krále". No a dneska si tak sedím ve škole, naštvaný na půlku světa, z části kvůli nevyspání (proč, když se mi tak dobře leží v posteli mě někdo budí?), a taky kvůli věcem, které se staly hodinu předtím. Jak si tak sedím myšlenky se toulají zcela mimo, ale pořád jsem hodně naštvaný. Muselo to na měbýt vidět i cestou do knihovny, ale pak se stala jedna věc.

Cestou zpět jsem byl osvícen - doslova, z mraků vykouklo konečně sluničko - a došla mi jedna věc. Já se nestarám o budoucnost, na minulost už kašlu (poučil jsem se, není dobré se ohlížet nazpět), já žiji jen pro jediný den. Zcela nevědomky se řídím heslem "carpe diem" (užívej dne), heslem, kterým jsem se nikdy řídit nechtěl. V tu chvíli mi došla ta ironie, začal jsem se smát. A okamžitě mě napadlo, že v tom jsem možná lepší než ti lidé okolo, kteří někam spěchají, telefonují a stresují se. Já si života svým způsobem užívám (pravda, není to úplně podle mých představ, ale co nadělám) - otázkou je zda-li to je dobře...

Aktualizace:
Povedlo se mi vyhrabat jednu mojí práci, která vznikla někdy z kraje října minulého roku, když jsem se užíral filozofováním. Posuďte sami, jak je to se mnou špatné...
Sám uprostřed davu

| OICW