Brouzdej.cz

Doktor Láska: Jedna pilulka všechno vyřeší - II. kapitola

Pokus o on-line povídku na pokračování. Dr. Láska je kontroverzní vědec Dr. John Burton, vynálezce chemické látky, která možná způsobí revoluci v mezilidských vztazích. Hádáte se s manželkou? Chystáte se na rozchod s přítelkyní? Jedna pilulka všechny vaše problémy vyřeší.

Určitě si přečtete předchozí díl.

Mladý muž v bílém plášti kráčel dlouhou chodbou jejíž stěny byly obloženy lakovaným dřevem zabarveným do hněda a v mramorových dlaždicích viděl svůj odraz. Měl krátké černé vlasy potřené gelem, nízké čelo, výrazné kruhy pod očima a vyhublé bledé tváře. Ráno si oblékl tmavě modrou košili a vzal si k ní své oblíbené černé kalhoty. „Profesor Landstorm nechť se dostaví do sálu číslo tři,“ opakoval několikrát po sobě tichý ženský hlas z reproduktorů důmyslně ukrytých ve stěnách. Mladík si toho nevšímal, zastavil se a bez váhání přistoupil ke dveřím po své pravici. Letmo si přečetl název laboratoře i její číslo, zašátral v kapse svého pláště a vzal odtud svůj vstupní průkaz s fotografií.

Byl to klíč ke všem dveřím v sektoru V a on jej bez váhání přiložil ke čtecímu zařízení pod informační cedulkou. „Vítejte doktore Hollmane,“ ozval se dívčí hlas, “připravte se prosím k oční identifikaci,“ dodal ještě. Rutina všedního dne, pomyslel si v duchu, natočil hlavu směrem k informační cedulce a chvilku vyčkával. Počítač během jedné sekundy porovnal snímek jeho oka s databází očních rohovek všech dvaceti tisíc zaměstnanců Global Research Institutu. Přesně tolik pracovníků se již několik let podílelo na výzkumu a výrobě zvláštního zboží, jehož odběrateli byly všechny významné země včetně několika institucí a armády USA.

Odtud směřovaly do armádních sborů tabletky posilující imunitu vojáků, tady se vyráběly bakterie ochromující nepřítele náhlou únavou, oční implantáty umožňující noční vidění, mikroskopické mušky určené ke sledování podezřelých osob i speciální počítačové viry pronikající do systémů teroristických organizací na celém světě. „Vaše autenticita byla ověřena. Můžete vstoupit,“ pronesl znovu dívčí hlas. Nádherné dveře obložené dřevem se začaly pomalu vysunovat nahoru až zcela zmizely a odkryly šedavě zabarvenou velkou kovovou desku ve velikosti vstupních dveří bez kliky. Doktor Hollman šedivou deskou v klidu prošel, protože to nebyla obyčejná deska, ale účinný ochranný štít chránící laboratoř před únikem virů a vstupem cizích osob. I kdyby se někomu čistě náhodou podařilo obelstít přísná bezpečnostní opatření, vstup do místnosti skrze štít by se vetřelci stal osudným. Jeho tělem by projela mohutná energetická vlna a nezůstalo by po něm nic více než obyčejný popel.

Laboratoř do níž doktor vstoupil, byla velká přibližně pět metrů na šířku a tři na délku, což bylo pro jejich práci zcela dostačující. Nepotřebovali celý hangár jako kolegové z oddělení robotiky, nevyužívali ani bazény určené týmu hydrologů a už vůbec netoužili po neproniknutelné tmě sekce výzkumu nočního vidění. Jejich zbraně byly neviditelné pouhým okem a zároveň nesmírně složité. Jedna kapka z kapátka dokázala usmrtit či způsobit trvalé poškození zdraví tisícovce nepřátelských pěšáků. Jenže Global Research Institut nebyl založen především kvůli zabíjení. Společnost vytvářela rovněž léky včetně různých preparátů pro veřejnost.

„Jdete dnes na čas, doktore,“ pravil tiše starý muž se šedivými vlasy aniž by vzhlédl od mikroskopu. „A vy jste tu byl opět přes noc,“ odpověděl s úsměvem Hollman. Stařec se otočil a jeho ostře řezaná tvář pohlédla na doktora: „Náš výzkum se blíží ke konci. Člověk musí občas obětovat své pohodlí. Navíc já ve svém věku tolik spánku už nepotřebuji.“ Doktor usedl k jednomu z mikroskopů a ponořil se do nekonečného bádání ve světě virů. Přitom vzpomínal na podivné události včerejšího večera.

Odcházel z institutu zadním vchodem, venku se setmělo a z nebe začaly padat drobné kapky deště. Přivolal taxíka. Cestou se mu udělalo špatně, bolela ho hlava, a tak se rozhodl vystoupit a pokračovat v cestě pěšky. Myslel si, že mu na čerstvém vzduchu bude lépe. Chodil však městem zdánlivě bez cíle. Skoro to vypadalo, jako kdyby zabloudil. Před kavárnou s poetickým názvem Staré časy jej zastavil muž v dlouhém plášti a klobouku zaraženým až do čela. Slušně prosil o připálení cigarety, takže nebyl důvod mu nevyhovět.

„Nikdo vás neviděl, pane Hollmane?,“ zeptal se tiše.
„Proč se ptáte? A... odkud znáte mé jméno?“
„Mám k tomu své důvody, pane doktore. Všechno se brzy dozvíte,“ odvětil tajemně muž.
„Co chcete? Kdo jste? Odkud se známe?,“ zavrčel doktor nepříjemným hlasem. Neměl na zdvořilostní konverzaci náladu.

Na silnici se v dálce objevilo auto s rozsvícenými světly. Přijelo až k nim a zadní dveře se otevřely. „Pokud se chcete dozvědět pravdu,“ zašeptal důrazně muž v klobouku, „nastupte si k nám do vozu.“
Doktor Hollman nenápadně vložil svou ruku do kapsy a nahmatal identifikační kartu zaměstnance Global Research Institutu. „Víte... rád si s vámi popovídám,“ snažil se získat čas a přitom prstem v kapse zmáčkl tlačítko pro tísňovou linku. Jeho identifikační karta se spojila s bezpečnostním centrem GRI, předala souřadnice doktora a zároveň na monitoru v bezpečnostní centrále zobrazila infračervený snímek svého okolí.

| literarnicafe