Brouzdej.cz

Nenechte si ujít Nový svět

Film, který se děje tak samozřejmě, jako když spadne šiška.

Nevím, jak přesně nazvat pocit, který jsem z filmu měl, ale snad je to křehkost nebo čistota. V dnešním světě tyhle dvě slova působí kýčovitě a pateticky, ale režisér Nového světa Terrence Malick jako by si s tím hlavu nelámal. Jeden můj kamarád mi řekl, že na něj film působil jako telenovela nebo německý romantický film. To je ale omyl.

Malick je jeden z posledních filmových romantiků, buduje poetický svět plný idealistických obrazů (ve filmu se například vyhýbá otevřeně násilným scénám, ale i efektním bitvám apod.) a nestydí se za to.



Princeznu Pocahontas okouzlujícím způsobem ztvárnila v té době čtrnáctiletá Q´Orianka Kilcher.

Už úvodní scéna dává tušit, o co ve filmu půjde především - o pohled. (V jednom záběru si princezna Pocahontas dlaněma přikrývá tvář a hned je odendává - jakoby v gestu pohledu.) O nějaký nový pohled? Nebo jde spíš o pohled, kterému jsme už odvykli? Myslím, že to druhé. Jakoby nás Malick svým filmem (ale částečně i svými předchozími meditativními filmy) chtěl upozornit na naši lidskou ale i filmovou nevinnost. Dokážeme se ještě radovat z obyčejných věcí okolo nás? Dokážeme ještě vnímat dobro bez mlhy nadsázky? Dokážeme ještě vnímat filmový jazyk v jeho čistotě, jako tomu bylo na počátku kinematografie? Pokud na tuto "hru na nevinnost" přistoupíte, máte vyhráno.

(A přitom tento "pohled" nesouvisí jen se smyslem zraku. Když během úvodních titulků zní zpěv ptáků, nepůsobí to kýčovitě, falešně, podbízivě, působí to jen jako zpěv ptáků, který je přece sám o sobě krásný, ze kterého člověk může mít radost. Nebo ji měl, ale už na ni zapomněl.)

V tomto ohledu je hlavní postavou filmu princezna Pocahontas, která právě představuje či spíš přímo zosobňuje, celou svou bytostí, celým svým tělem (důležitou roli ve filmu hraje řeč těla) tento pohled. Ten souvisí s potřebou vidět ve věcech kolem sebe krásu a dobro, nikoliv něco, čeho se lze zmocnit, využít a pak odhodit. (Dá se i říci, že tento její pohled se i různě odráží v pohledu mužských postav, které se do Pocahontas zamilovaly.) Jenže v něčem nás její pohled klame. Její láska totiž není tak ideální, jak se zdá. A tady hraje velkou roli jeden z vypravěčů filmu.

Film tak v sobě obsahuje i velmi jemnou ironii (podobnou například ironii Jane Austenové), ironii, která vyplývá z falešného (příliš idealizovaného) očekávání. Pocahontas je tak i dívkou, která k rozpoznání pravé lásky musí mimo svůj vyvinutý cit zapojit i rozum.

Nenechte si tento vzácný film ujít, byla by to škoda.

Mimochodem, i my máme svého Terrence Malicka. Vojtěcha Jasného. Ten se o něco podobného pokusil ve svém Návratu ztraceného ráje. Byť je tento Jasného film u kritiky zdrojem veselí, já ho mám v jistém smyslu rád.

| Palecek