Brouzdej.cz

Když se nastoupí na poštu

Pošta je svět sám pro sebe. A mnozí, co na ní nastoupí, si záhy začnou připadat jako v Jiříkově vidění. A na tohle téma jsem napsal následující povídku.

Jirka se zadumaně díval přes okno v autobusu na vzdálenou velkou budovu, u které byla zastávka. Když autobus zastavil, vystoupil z něj a jeho zrak dopadl na velkou ceduli na střeše budovy s názvem-ČESKÁ POŠTA s. p.
„Tak doufám, že vykročím pravou nohou," pomyslel si a rázně si to namířil po chodníku směrem ke vchodu. Nebyl tu úplně poprvé. Už minulý týden se tu byl podívat a zdálo se mu, že zaměstnání na poště bude ideální.
Když došel až před schody vedoucí ke vchodu, spatřil, jak z něho rychle vychází postava v poštovní uniformě a míří přímo k němu. Byla mu povědomá a pak si vzpomněl, že toho muže viděl minulý týden u vedoucích v kanceláři. Pošťák ho také hned poznal a za chvíli došel k němu.
„Tak ty jsi určitě ten novej, viď?" oslovil ho hned.
„No, dneska zrovna nastupuju," odpověděl.
„Tak to nastupuješ do pěknýho bince. Co myslíš, že znamenaj ve zkratce támhle ty tři písmena?" zeptal se ho a ukázal na horní část budovy. A Jirka se zadíval na trojici černých písmen-PPB
„To vím. To znamená poštovní přepravní budova," řekl.
„Správně, ale až na ten konec. Říká se taky poštovní přepravní bordel."
„Aha. Tak teď už to vím."
„Tady si užiješ, pokud tu zůstaneš nějakou dobu. Já mám vodedneška ošetřovačku, tak se uvidíme později. Jestli teda do tý doby teda nezdrhneš. Měj se a nezlom si vaz!" rozloučil se a šel rychlým krokem směrem k zastávce. Když však zahlédl jedoucí poštovní Avii, tak jí začal stopovat a za chvíli do ní nasedl.
„No vida. Až budu mít uniformu, tak budu taky stopovat," řekl si a vyběhl schody. Pak stanul před vrátnicí, v níž seděli dva strážní. Oba byli začteni do novin a zároveň hrálo nahlas rádio.
„Dobrý den," pronesl hlasitě.
„Dobrý," zahuhlal jeden ze strážných a koutkem oka přes noviny na něho pohlédl.
„Já tady nastupuju," řekl jim.
Oba odložili noviny a přitrouble se na něho zadívali.
„Hm. Vědí vo vás?" zeptal se jeden ze strážných.
„Ano. Vedoucí pan Franěk ví, že dnes přijdu."
„Já zavolám nahoru."
Strážný zvedl telefon a vyťukal na klávesnici několik čísel. Chvíli držel sluchátko v ruce, ale pak jej rezignovaně položil.
„Nějak to nezvedaj. Trefíte nahoru?" zeptal se.
„Ano, už jsem tam byl."
Oba se zase začetli do novin a on jako by pro ně přestal existovat. Zahnul tedy do chodby za vrátnicí a došel před větší schodiště. Po jeho vyjití se ocitl před velkými dveřmi, na kterých byl černý nápis: DODÁVACÍ POŠTA a před ním bylo dopsané slůvko NE. Pousmál se a stiskl zvonek vedle dveří. Nikdo se však v mluvítku neozval. Zazvonil tedy znovu, ale opět nic. Chtěl zazvonit potřetí, když se náhle vedle něho objevil pošťák, který vytáhl s kapsy klíč. Jeho konec vsunul mezi zavřené dveře a po chvilce šťourání se ozvalo cvaknutí.
„Takhle se tady votevíraj dveře," řekl mu.
„Já tu jsem novej," sdělil mu.
Po otevření dveří se před ním objevila dlouhá chodba. Na jejím konci byl vchod do haly a k jeho sluchu okamžitě dolehla směsice hlasitého hluku, ve kterém bylo slyšet výkřiky i nadávky. Poněkud se zarazil a váhavým krokem se přibližoval k otevřeným dveřím kanceláře. Ještě dříve, než k nim stačil dojít, vběhl do nich z haly vyběhnuvší rozčílený pošťák, který držel v ruce vlající dlouhou sjetinu papíru.
„Jak jste mi mohli natypovat dvěstě balíků!!" zaslechl poté, a když nakoukl do kanceláře, uviděl onoho pošťáka, jak mává sjetinou. Přitom dělal skoro pohyby jako nějaká gymnastka při cvičení se stuhou, což mu přišlo komické. Když se ten dotyčný vykřičel a zmizel se stále za sebou vlající sjetinou, tak konečně vkročil do kanceláře.
„Kdo jste? Jak jste se sem dostal?" zeptal se ho ostře muž sedící za stolem, který byl z velké části zahalen cigaretovým dýmem.
„Já zde dneska nastupuju," odpověděl.
„Aha. Tak vás vítám," ozvalo se z již menšího obláčku kouře.
Jirka se posadil na židli u stolu a pozoroval, jak se vedoucí stále více noří do cigaretového oblaku dýmu. A přitom si vzpomněl na ceduli na dveřích, která zakazovala kouření.
„Už jste byl na vosobním?" zeptal se po chvíli.
„Ano. Všem mám vyřízeno."
„To je dobře. Vidím, že jste úspěšně zvládl zkoušky," řekl a přitom se stále díval do nějakých papírů.
„Snad to úspěšně zvládnu i tady."
Sotva to dořekl, vběhla do místnosti starší žena, která měla na obleku visačku s nápisem: Směnová vedoucí. Nestačil ani pozdravit a ona začala ze sebe chrlit slova jako kulometnou palbu.
„Matěj ještě nedorazil! Nemůžu se mu dovolat domů ani na mobil! Kde zase je!? Nešel včera chlastat?"
V cigaretovém dýmu se obličej vedoucího protáhl, načež se ozvalo zakašlání, které trvalo celkem dlouho. Během něho ve tváři zbrunátněl a v jednu chvíli to vypadalo, že se dusí. A hned na to měl Jirka pocit, že kouř vedoucí vyfukuje i ušima.
„Von určitě dorazí později," vysoukal ze sebe dávivě
„A co když bude vožralej?"
„Tak ho osobně vystřízlivím!"
„Mimochodem, Karel má taky vypito."
„Možná Karel ví, kde je Matěj. Třeba byl s ním."
Směnová vedoucí něco zabrumlala, otočila se na podpatku a rychle vyšla z místnosti. Chvíli vládlo v místnosti ticho, které pak přerušil vedoucí.
„Nemá moc smysl, abych vám zde něco vysvětloval. Vše poznáte během praxe. Támhle je sešit. Tam se zapisujou příchody a vodchody. Tak se tam zapište."
Jirka vzal do rukou sešit a zadíval se na část popsané stránky a překvapením povytáhl obočí. Na linkách bylo totiž napsáno několik podivných jmen:
Lysoun
Špunt
Vigo
Fešák
Bidlo
„Tady jsou nějaký zvláštní jména," řekl, když si je všechna přečetl. Vedoucímu se opět protáhl obličej a vzal do ruky onen sešit. Vzápětí zpozoroval, jak vytřeštil oči sotva si ta jména přečetl. Pak se opět rozkašlal, v obličeji zrudnul, přičemž mu z úst vypadla cigareta, která mu zapadla za košili. To mělo za následek, že prudce vstal a rychle se jí snažil vytáhnout. Asi ho popálila, protože vyjekl, ale nakonec se mu jí podařilo vyndat.
„Zatracená cigareta! Ti parchanti se mi podepsali svejma přezdívkama!" vyhrkl ze sebe. Poté vyběhl na chodbu a záhy byl slyšet jeho křik na hale.
Jirka zkoprněle seděl za stolem a zmocnil se ho pocit, že se ocitl v nějakém bláznivém filmu, což ještě umocňovaly občas po chodbě proběhnuvší a nadávající postavy.
„Kde je vedoucí!?" zeptala se směnová vedoucí, která rázně vstoupila do místnosti.
„Zrovna někam vodběhl," odpověděl.
„Už jste se zapsal?"
„No, on ten sešit popadl a někam s ním běžel."
„No nic. Já vás k někomu přidělím, kdo vás zaučí. Pojďte."
Vstal ze židle a sotva vstoupil na chodbu, ozvalo se od jejího druhého konce:
„Jabajabadúúúú už jsem túúúú!"
Současně s tím uviděl poněkud nejistě jdoucí postavu, která svírala v každé ruce jeden kelímek s kafem.
Směnová vedoucí spráskla ruce a spustila ostře na pomalu jdoucí ho pošťáka, který se usmíval.
„Marceli! Jdete po začátku pracovní doby!"
„Vážně? No hlavní je, že jsem tady, ne."
„Za to vám strhne vedoucí peníze. A jste ještě napitej!"
„Spíš vypitej, ale už pracuju na střízlivosti."
„To jdete přímo z hospody, co!"
„To víte, poslední autobus mi ujel a Josef byl vod tý dobroty, že mě nechal v hospodě přespat."
Pak se do chodby vřítil rozčílený vedoucí, který se hned zaměřil na Marcela.
„Já vám dám dejchnout!" vyhrkl na něho.
„To už jste ten přístroj našli?" zeptal se Marcel.
„Až přijde dispečer, tak on bude vědět, kde je," vysoukal ze sebe zmateně vedoucí.
„Hm. Dispečera kousnul prej před hospodou nějakej pes do zadku, když pořád za ním lez po čtyřech a štěkal."
„Cože!?"
Jirka jen užasle poslouchal a nevěřil vlastním uším. Vedoucí i Marcel zašli do kanceláře a směnová vedoucí zaběhla do vedlejší místnosti, kde hned všem vše barvitě líčila. Pak Jirku oslovil muž v uniformě, který přišel z haly.
„Zdravím! Prej jedeš se mnou. Já jsem Jarda."
„Dobrý den. Já jsem Jirka."
„To vykání si nech pro vedoucí. Těm to dělá dobře."
Oba poté vstoupili do haly a Jirkovi se naskytl pohled na spoustu zásilek, mezi nimiž pobíhaly nadávající postavy. Byl překvapen, když uviděl klece, na kterých byla různá čísla.
„Možná si tu budeš připadat jako v ZOO a to nejen podle těch klecí. Občas tu někteří vydávají podivné zvuky," upozornil ho s úsměvem Jarda.
K jeho sluchu, záhy dolehla směsice podivných zvuků, které šly těžko definovat.
„Kterej blbec mě tady zamknul!" ozval se náhle výkřik z jedné klece.
„Asi tě někdo přes tu hromadu balíků neviděl," zvolal někdo ze sousední klece.
„Hele, vokamžitě tu klec vodemkni!"
„To bych musel mít klíč."
Šli dále, a jak se onen pošťák dostal z klece, to už neviděl. Zato spatřil, jak prostorem mezi klecemi projelo na čtyřkolových vozíkách několik postav. Vypadalo to, jako kdyby závodili.
„I vzadu se vydávaj balíky a někteří tu závodí, kdo tam bude dřív a první," dostalo se mu vysvětlení.
Sotva tuto informaci vstřebal, uviděl lezoucí postavu po regálech v kleci. Nechápavě na toho muže hleděl a všiml si, jak několik dalších pošťáků ho v lezení povzbuzuje.
„To je vopravdu vtipný zavěšovat mi tu tašku až ke střeše!" rozčiloval se ten, který lezl.
„No přeci si amatérskej horolezec. Tak to pro tebe není žádný problém," ozval se jeden z přihlížejících.
„Taky vylezu až úplně na tu železnou podpěru!" zvolal a skutečně na ní za chvíli vylezl, přičemž si zapalovačem zapálil cigaretu. Jirka si zároveň všiml velkého plamínku a hned na to se rozječela siréna a od stropu začala stříkat voda.
„Ten blbec spustil hasicí systém!" vyhrkl Jarda, zatímco se halou sborově rozlehlo: „Prší, prší, jen se leje..."
Pak nastal útěk všech halou k východům na rampu. Jirka si připadal jako v Jiříkově vidění a také za okamžik vběhl na rampu.
„Jó, tady se dějou věci. Tady toho ještě zažiješ," řekl mu Jarda a Jirka jenom nechápavě hleděl otevřenými dveřmi na halu, po které v klidu kráčel jeden pošťák, jenž držel v ruce rozevřený deštník.
KONEC

| insolitus