Brouzdej.cz

Když začínala éra mobilních telefonů-3

Část třetí závěrečná

Bylo až neuvěřitelné, jak jsem si rychle vypěstoval závislost na mobilu. A svým způsobem pro mne začalo platit: Bez mobilního přístroje ani krok. V prvních dnech jsem hlavně jako smyslů zbavený posílal jednu esemesku za druhou svým kamarádům a přátelům, což se dalo přirovnat k esemeskovací mánii. A tak se mi třeba stalo, že jsem kráčel po ulici, v dlani jsem svíral mobil a tu náhle se mi zatmělo před očima. Sloup se mi prostě nevyhnul, já jsem užasle seděl na chodníku a držel se za čelo s protáčejícími se panenkami. Jindy jsem v autobuse díky esemeskování přejel stanici, kde jsem měl vystoupit nebo jsem si nevšiml, že bych měl vstát a pustit sednout starší osobu. V tu chvíli jsem vypadal jako nějaký blbec, co si schválně hraje s mobilem a předstírá, že nevnímá nejbližší okolí.
Hodně nervózní jsem začal být, když jsem doma najednou nemohl najít mobilní telefon. To jsem pak na telefonu od pevné linky vytočil jeho číslo a poslouchal jsem, odkud se ozve vyzvánění. Poté jsem šel po jeho zvuku jako pes po stopě a pokud on přestal vyzvánět dřív, než jsem ho našel, tak vše začalo nanovo. A protože se tohle někdy stávalo i ostatním členům rodiny, tak jsme občas všichni hledali něčí mobil ve všech místnostech bytu, což vypadalo dost komicky.
Také jsem si musel zvyknout na to, že mi mobilní přístroj může zazvonit kdykoliv a to třeba v ten nejnevhodnější okamžik. A tak se mi stalo, že jeho melodie se nahlas rozezněla, když v práci probíhala porada, čímž byla vedoucí, která měla ostrý proslov nepříjemně překvapená. Jindy začal zvonit, když jsem jel na kole a mojí snahou bylo jej vytáhnout zpoza opasku. Dopadlo to však tak, že jsem sjel zcela z cesty, skončil jsem rozplácnutý v porostu a mobil vyzváněl stále dál.
Někdy bylo úsměvné pozorovat, jak někomu někde, kde je více lidí začne zvonit mobil. To pak skoro všichni přítomní začali po kapsách hledat mobilní přístroj. Vzpomínám si, že jeden vtipálek ukryl na jednom místě, kde bylo stále dost lidí mobil. Na něho pak opakovaně volal a jeho melodie vyzvánění, které měl v té době kde kdo, se začalo hlasitě rozléhat. A on se pak bavil tím, jak se skoro všichni zastavují, vytahují si své mobilní přístroje a někteří si je dávají k uchu. V ten moment on přestal volat na ten mobil a náramně se bavil tím, jak mnozí nechápavě hledí na displeje. A když se dodívali, tak vzápětí zase začal volat na onen ukrytý mobilní přístroj, načež se někteří opětovně zastavili a nechápavě se dívali na své mobily. A našli se i tací, co začali do mobilu křičet: „Halóó! Kdo volá?!"
Někteří moji kolegové v práci dost špekulovali, jak oblafnout svého mobilního operátora. Našli se tací jedinci, kteří zkoušeli různé triky s kódy, co byly na dobíjecích kartách. Pak také jeden kolega v práci roznesl, že ví, jak to udělat, aby se při volání dalo ušetřit. Trik měl spočívat v tom, že do čísla mobilu se měl vložit jistý znak. Mnozí to okamžitě zkoušeli, jenže to jaksi nefungovalo a potom toho dotyčného s křikem honili.
A závěrem jedna úsměvná vzpomínka na jednu akci jistého mobilního operátora v metru, kde bylo místo, odkud se dalo v jistou dobu volat velmi levně nebo i zadarmo. Na tom místě byl v onu dobu samozřejmě velký nával. A lidé se doslova rvali, aby se do vyhrazeného prostoru dostali, strkali do sebe a překřikovali se. Všichni pak někomu volali a vypadali jako sbor mobilistů, co se marně zkouší sezpívat.
KONEC

| insolitus