Brouzdej.cz

...Jeden podnětný rozhovor...

nebo taky Když kritikovi dojdou slova.

Chtěla bych tenhle příspěvek napsat trošinku jinak než obvykle.Chtěla bych ho napsat tak,jako bych psala mejl jedné osobě,ale bude se to od mejlu lišit,s tím rozdílem,že....Vlastně nevím.Snad s tím rozdílem,že hodlám psát něco,co píšu běžně jen mejly,hodlám napsat,co mě vzalo,a nebrat si servítky....a neohlížet se na nic a nikoho.....a tohle vážně v mejlech nedělám. tak tedy...Ahoj.Ty víš kdo.Včera jsi říkal,že by bylo dobré,kdybych psala častěji.Nejdřív jsem si to vzala k srdci,a pak se za to zkritizovala.Jaké ČASTĚJI?Kdo jsi ty,abys mi říkal,jak mám psát?Proč bych měla poslouchat?Pak se mi v hlavě začalo honit tisíc důvodů,proč to nejde.Za prvé,není o čem,věci,které napsat chci,napíšu ve formátu dokumentu word a odešlu kamarádce,nebo rovnou pošlu mejlem druhé kamarádce.Nedokážu psát věci,co se mi opravdu honí hlavou,do blogu.Jsem k němu trochu neupřímná,vlastně ke všem,nebo spíš sama k sobě.Jsem děsný pokrytec a ty to víš,a důkazem toho,zrcadlo mé povahy,je způsob,jakým si vedu blog.Chtěla jsem říci:já už to nezměním.Ale opravdu nezměním?Myslím že ne.Měla jsem po ruce spoustu výmluv.Nemůžu k netu,nejde to,všechno nejde.Jenže výmluvy...a zase výmluvy.Už se štvu,Tebe taky?:)Potřebuju mít za co se schovat.Jakmile začnu k někomu/něčemu být otevřená,hodně otevřená,spálím se.Kluci,kterým jsem důvěřovala,mě zradili,víš?A kamarádky,kterým jsem říkala...spoustu věcí,které pro mě byly jako sestry..které jsem znala jako vlastní boty-odešly z mého života.Vlastně ne,zůstaly.Jen v mých vzpomínkách.Byla jsem otevřená a spoustu lidí mi to vrátilo jako nenávist,použilo proti mě...a já pak jenom brečela.Stále se divíš,že se bojím?Říkáš si,čeho proboha,vždyť jde o normální chatové rozhovory.Bojím se toho,že něco řeknu,udělám špatně.Že budu nepříjemná a vlezlá a nudná.Že ztratím i tebe,že taky odejdeš.Známe se po netu,možná si to moc beru.....ale nemůžu jinak.V tomhle bohužel ne.Vždycky jsem se vázala na lidi,teď už se nevážu,ne tolik,ale bojím se,že zrovna když někomu začnu důvěřovat,dostanu od něj kopanec.V tom je celý ten problém.Proto jsem Ti ke konci našeho rozhovoru řekla,že přemýšlím.Neřekla bych ti to přímo,nikdy,to je právě o tom dokázat říct věci na rovinu a já to někdy nedokážu.Jsem drzá a tak,ale když mi začne na někom aspoň TROCHU záležet,je tu zas ten strach.Nesnáším konce kamarádství,takových,které ještě ani nestihly začít.Vzpomínám na kamaráda...byl skvělej.Ovšem jen přes net.V realitě na mě koukal pěkně zpatra,ba co víc,vůbec se se mnou nebavil,a když jsem se zeptala,proč se se mnou nebaví-asi stupidní otázka,že.-řekl s jakoby udiveným výrazem"Bavím.".NEbavil...ať nedělá.A já pak brečela,další,kdo mě odkop,vždyť předtím byl jako vlastní bratr...příjemnej,skvělej a já se na setkání s ním těšila.A jeden den s ním byl jako studená sprcha,co mě hezky rychle vrátila do reality.Takhle to nefunguje,takové ty řeči o dokonalích přátelích.Nefungovalo to ani s dalším kamarádem,taky jsme si volávali,taky......Ale ani jsem ho nechtěla poznat na živo.Bála jsem se,že by udělal to samé.Víš?A co kluci ve škole,na skautu..ani s jedním si nerozumím.Možná s jedním z dramaťáku,ale je to těžký,setkání jednou týdně není dostatečné,neznáme se....A já se bojím,že budeš stejný jako ostatní.Že zapomeneš...a já zapomenout nedokážu.MOžná si tohle nepřečteš,a možná že ano.Budu si vyčítat,že jsem to sem napsala...musela jsem,ne pro někoho,ale kvůli sobě.Kvůli tomu,abych si vlastně..ujasnila některé věci.Vážně bych chtěla být...zábavnou,usměvavou holkou.MOžná i jsem,ale možná je to jen maska na zakrytí nejistoty,a toho se bojím,že ani k sobě nejsem upřímná a to se prosím snažím být k ostatním.Jestli to budeš číst TY,vezmi to prosím s nadhledem,já jsem v tom teď až ponořená....a aspoň někdo by to mohl nebrat tak strašně,vždyť o nic nejde,ale chtěla jsem to..dát najevo.

| Verunka