Brouzdej.cz

Goyovy přízraky - nový film Miloše Formana

Miloš Forman natočil film po bezmála osmi letech. A všude se psalo, že se mu nepovedl. Já tedy z filmu rozhodně nejsa zklamán! A neříkám to proto, že Forman patří mezi mé nejoblíbenější režiséry. Takže, zkusil bych tu vyvrátit několik podle mě nepřesných výtek, které se na film nalepily.

Snaha o nekompromisní film

Nejdříve jeden důležitý fakt: Forman učinil oproti svým předchozím filmům jednu výraznou změnu. Se svým dlouholetým producentem a kamarádem Saulem Zaentzem (Přelet přes kukaččí hnízdo, Amadeus) se rozhodli, že film nebude financovat žádné velké americké studio. Jak sám Zaentz v rozhovorech uvádí, manažeři velkých studií jsou prý bastardi, které dobré příběhy nezajímají. Takže se s Formanem rozhodli nechat ho financovat mezinárodními partnery. Díky tomu prý ani nebyli schopni v USA pro film nalézt distributora. Když jsem tohle před zhlédnutím snímku četl, přišlo mi to podivné. Nechtělo se mi moc věřit, že by takové legendy jako Forman, Zaentz a Carriére, který s Formanem spolupracoval na scénáři, nebyly pro americká studia zárukou kvalitního a tím i komerčně úspěšného filmu. Ale. Když jsem film viděl, tak jsem to pochopil.

Formanův film se opravdu vymyká hollywoodské produkci, dokonce se v mnoha ohledech vymyká i jeho minulé tvorbě. Nehledí skoro vůbec na diváky, a to i přesto, že v něm hrají známí herci (Natalie Portmanová a Javier Bardem). Není to film útěšný, je to film velmi hořký, smutný a beznadějný. A tomuto vyznění je podřízeno jak vyprávění, tak styl.

Chyba filmu, nebo problém divácké konvence?

Filmu se zhusta vyčítá, že pochybil ve své snaze vyprávět příběh. Je to prý zmatené, motivicky nedotažené, nedovysvětlené. Totiž, film se skládá ze dvou částí oddělených od sebe patnácti lety. V první části se rozehrávají určité události, na které by se slušelo navázat v části druhé. A právě ta druhá část už je trochu zmatená. Avšak. Řekl bych, že takové výčitky svým způsobem svědčí o konvenčním uvažování.

Formanův film totiž obsahuje několik motivů, které vypadají na první pohled velmi líbivě, konvenčně. (Hlavně jde o motiv hledání ztraceného dítěte.) Svádějí k tomu, aby vše bylo do puntíku vysvětleno a pokud možno vysvětleno tak, aby to přineslo pocit útěchy. Jenže v tom je právě ten háček, nic z toho takto vysvětleno není, vše vyznívá hořce, smutně a marně. A když se nad tím hlouběji zamyslíte, tak vám možná dojde, že ta zkratkovitost tuto beznaděj vlastně umocňuje. Tím však nechci říct, že by tato zkratkovitost a nedovysvětlenost v jiných místech filmu nevadila. Vadí. A vadí zvláště u postavy Lorenza.


Natalie Portmanová si ve filmu střihla dvojroli.

Druhá výtka směřuje k údajnému "televiznímu zpracování". Pravda, styl filmu není nijak opulentní. Chybí ohromující výprava, efektní záběry doprovázené efektní hudbou, střihačské orgie. Nic z toho. A zase, řekl bych, jde o problém konvence. Na tohle vše jsme právě zvyklí z hollywoodské produkce. Formanův film je ale komorní. Jako by nechtěl to vážné vyznění rušit žádnými efekty. Jeho stylová působivost je opřena hlavně o herectví a o přirozené osvětlení (toho Forman využil i u Amadea a Valmonta). Barvy filmu jsou matné, převládají odstíny šedi. To vše jen dotváří celkový obraz marnosti a hořkosti.

A pak tu máme námitku, že je to na Formana netypický film. Prý se zde úplně vytratil formanovský styl. Není tomu tak. Formanův velmi charakteristický rukopis, hlavně v první části, je naprosto jasně rozeznatelný. Například: využití-vypichování malých detailů, kterými ironicky doplňuje či mění vyznění scény. V tomto ohledu je například charakteristická scénka s králem a jeho hrou na housle, či využití vedlejší postavy přísedícího kněze, který na odporné inkviziční řeči svých soudruhů jen blahosklonně pokyvuje hlavou (je to stejný typ servilního hlupáka jako rádcové Josefa II z Amadea.)

Kdo je hlavní postavou?

Snad všude jsem se dočetl, že hlavní postavou filmu není podle očekávání malíř Francisco Goya (Stellan Skarsgard), ale jeho přítel a později i protihráč bratr Lorenzo (Javier Bardem). Přiznám se, že moc netuším, co lidi k takovým úvahám vede? Je to totiž právě malíř Goya, kterému je hlavně v druhé části věnováno nejvíce prostoru. Předně Goya splňuje význam vypravěče příběhu. V tomto ohledu je to postava velmi výrazná, protože právě prostřednictvím jeho "vidění" chápeme příběh. A pak tu jsou jeho obrazy (i když plně se nám ukáží až na konci filmu, kdy doprovázejí závěrečné titulky), které jsou jakýmsi odrazem toho, co zažil (od toho je taky odvozen název filmu - Goyovy přízraky).

Navíc má tato postava ještě jiný důležitý význam: Goya není jen pasivním pozorovatelem (jako třeba Tarkovského Andrej Rublev, se kterým má společný právě onen pohled umělce na svět kolem sebe, a vlastně i motiv výtvarného umění), snaží se aktivně pomoci, snaží se změnit krutý úděl jedné lidské tragédie. Jenže se mu to nedaří. Ale není to jeho vina. Mechanismus obludného systému i zlomyslný osud vždy vpadnou do děje a jeho dobře míněné úsilí mu zmaří. V tomto je Goya podobný jiným postavám Miloše Formana. Je to podobný typ tragického hrdiny jako Mc Murphy či Berger z Vlasů. Snaží se něco změnit, ale marně. O něco složitější je to právě u postavy Lorenza. U něj chybí nějaké jasnější charakterové vykreslení, jak už bylo řečeno, je to díky motivické nedotaženosti. Ale třeba budu po druhém zhlédnutí chytřejší.

Na myšlenky bohaté

Čili, jestli je Formanův film v nečem výborný, tak v jakési ideové bohatosti. Osobně ve filmu vnímám dva hlavní ideové proudy. Jednak velmi hořké sdělení, že i když se doby mění, nemění se lidská zloba, fanatismus a pokrytectví. A taky, že parchanti zůstanou vždycky parchantama, jen si převlíknou kabát. A další myšlenkový proud souvisí právě s postavu Goyi, o níž jsem psal výše.


Král Karel je přesvědčen o svém hudebním nadání.

Velmi pěkně je ve filmu reflektováno i téma umění. Goya nemá problém pracovat pro jakýkoliv systém (konečně žádný systém, jak film naznačuje, není dobrý; v každém systému číhají fanatici, kteří mnohdy jen vyměnili jedny ideje za druhé), ale vždy se snaží zobrazovat svět pravdivě - jak ho vidí a jak ho cítí. A je jedno, jestli jde o španělskou královnu (kterou co do vzhledu nijak nepřikrašluje) nebo o kohokoliv jiného. Na druhé straně, Goya je sice statečný ve svém umění, ale v životě už je mnohem opatrnější. (Tohle je krásně naznačeno ve scéně, ve které mu král Karel IV. hraje na housle, přičemž hraje opravdu příšerně. Načež se malíře zeptá, jak se mu jeho hra líbila? A Goya zalže, odpoví, že ho králova hra na housle okouzlila, i když ve výrazu jeho tváře se odrážel dojem opačný.)

Co závěrem? Forman mě neoslnil, ale taky nezklamal. Nenatočil veledílo typu Amadea, ale taky žádnou konvenční břečku.

| Palecek