Brouzdej.cz

Filmové poznámky I

Rozhodl jsme se, že si udělám takovej přehled těch nejzajímavějších filmů, co jsme za poslední měsíc viděl v televizi. O filmech, co jsme viděl na DVD nebo v kině, to nebude, páč jim bych někdy věnoval speciální článek, tak aby se mi to nepletlo. Píšu to ze dvou důvodů: jednak pro sebe, abych ty postřehy nezapomněl, a druhak i pro nějaké ty čtenáře, co se tady nachomejtnou. Tak přeju pokud možno zajímavý počtení. Filmy: Zuřící býk, Král komedie, Červená řeka, Moucha I, II, Konference ve Wannsee.

Zuřivý boxer

V rámci filmových klubů na ČT2 mě potěšilo uvedení dvou výborných filmů amerického režiséra Martina Scorseseho: Zuřící býk a Král komedie. Dva opravdové majstrštyky Mistra Martina. Zuřící býk je u nás poměrně znám, běžel kdysi dávno v Projektu 100 a vyšel i na VHS a DVD; Král komedie tak znám není. (Já ho zcela náhodně kdysi dávno viděl na televizi Galaxie.)


Zuřící býk je portrét boxera Jackea LaMotty v úchvatném hereckém podání Roberta De Nira.

U Zuřícího býka bych se soustředil pouze na jednu scénu. Jestli mi z celého filmu nějaká scéna pravděpodobně nikdy nevymizí z paměti, tak je to scéna hádky Jackea a jeho bratra (o tom, jestli mu jeho brácha spí se ženou). Scorsese tady podle mě nádherně ukazuje, v čem je tak výborný filmař. V několika bodech:

1/ Celá scéna má úžasnou gradaci; ta je předně dána tím, že divák postupně začíná tušit, že vše musí vyvrcholit nějakou Jackeovou agresí. A že to bude výbuch zlosti teda pořádnej!

2/ Scorsese tuhle zlověstnou atmosféru buduje jedním důležitým detailem v prostoru před kamerou. Jacke opravuje televizor, nemůže však srovnat obraz, takže po celý čas hádky v pozadí nervně bliká obrazovka. (Tahle technická porucha je jakoby zviditelněný znak Jackeovy vlastní duševní poruchy - paranoie.)

3/ Mistrovská hra s divákem, která je dána vedením herců. Divák totiž neví, jestli mu ten Jackeův brácha spal se ženou, či ne. Tohle je dáno hlavně nejasným hereckým podáním Joe Pesciho, kterej tady hraje Jackeova bratra.

Král komedie - brilantní ironická hra

(V následující kapitole se objeví spoilery!) Ještě mnohem víc, než Zuřící býk, mě ale potěšil druhý Scorseseho film - Král komedie. Není co řešit. Podle mě jde o Scorseseho nejlepší film. Žádný jiný není tak hravý, tak ironický, tak v každém detailu dokonalý. Podle mě Král komedie dosahuje úrovně snad jen těch nejlepších děl Stanleyho Kubricka. (A možná ani Velký Stanley nenatočil tak dobrý film.)

Král komedie je jednoduše o tom, jak se sběratel autogramů Rupert Pupkin pokouší stát hvězdou jedné televizní show. Ale stále marně a marně, až sáhne po radikálnějším řešení - unese svůj velký vzor, estrádního baviče Jerryho. To je hrubý děj.

I zde dominuje fascinující herectví Roberta De Nira. Jeho Pupkin je směsice různorodých emocí, není to v žádném případě postava jednoznačná. Na jedné straně esence vší vlezlosti a trapnosti, dotěrné hovado, které pořád kolem vás bzučí a nejde se ho zbavit, na druhé straně snílek, na třetí straně psychicky nemocný člověk a lůzr, že je vám ho v určitých chvílích i líto. Navíc jeho vyznění není jednoznačné i díky tomu, že jeho protipól estrádní bavič Jerry Langford (v podání Jerryho Lewise) není zrovna kdovíjak sympatická postava, respektive Scorsese zde shazuje jeho mediální obraz vždy pohotového a vtipného chlápka. Jerry je v reálu nevrlý, unavený, málomluvný a navíc disponující opravdu hnusnou a arogantní mimikou.

Výborná postava je tu též Pupkinova černošská přítelkyně. I tahle postava, která představuje v celém filmu jakýsi "normální prvek", však slouží Scorsesemu k ironické hře, což vynikne hlavně v závěru filmu. Aby Rupert své milé dokázal, že se konečně stal uznávaným bavičem, čili, že se mu splnil jeho sen, má poslední přání, aby mu policisté umožnili sledovat jeho televizní premiéru v baru, kde právě pracuje jeho bývalá přítelkyně. Celá show je odvysílána, přítelkyně jen nechápavě kouká, přičemž se jí na tváři mihne i šťastný úsměv. (Jako by si myslela: "Takže on to fakt dokázal! A já si myslela, že je to blázen!") To ale ještě netuší, že ti pánové, co přišli s Rupertem, nejsou jeho kamarádi z televize, ale policisté, kteří ho právě odvádějí do basy.


Tak se nám to podařilo. Jsme král, jsme král, jsme král, jsme král komedie.

Mimochodem, nemůžu se zbavit dojmu, že si tu Scorsese bere za inspiraci geniální Gogolovy Bláznovy zápisky, ve kterých je detailně popsán postupný psychický rozklad bezvýznamného úředníka Popriščina, který se ve svých snech pokládá za španělského krále. Ve filmu je totožná Pupkinova choroba výstižně vykreslena vloženými obrazy žoviálních rozhovorů Pupkina a Jerryho, které se však odehrávají pouze v mysli chorého Pupkina. Nicméně narozdíl od Popriščina není Pupkinovo šílenství dovedeno do "dokonalosti", v určitých chvílích má Pupkin svou chorobu pod kontrolou, jednoduše řečeno, nakonec se mu podaří všechny oklamat a stát se opravdovým králem komedie. Na druhé straně těžko říct, jestli právě tohle "vítězství" není jen sestupem do pekla totálního šílenství.

Scorseseho pomsta

Scorsese se tu objevuje i osobně, a to nelze brát jen tak, zase to lze spíš chápat jako součást jeho ironické hry. Ve chvíli, kdy má Pupkin vystoupit v show, se v záběru mihne Scorsese jako postava televizního režiséra show; přičemž tahle postava je upřímně pobavena Pupkinovou replikou, kterou bude konferenciér před Pupkinovým vystoupením za chvíli odříkávat na kameru. ("Můj tvůrčí tým popravili kati z televizní stanice.")

Scorsese je v této chvíli podle mě zcela jednoznačně na straně Pupkina, fandí mu, fandí té "nule", která nakonec všechny ty nafoukané panáky z televize převezla. Mimochodem, Pupkinova show není vůbec trapná, jak by se dalo po čas celého filmu očekávat, naopak, je vtipná a i diváci v hledišti se vesele baví (i když se baví jinak, než se baví divák u TV, protože diváci v hledišti neví, že Pupkin nežertuje, když tvrdí, že jediná šance, jak prorazit v show, byla unést Jerryho a nastoupit místo něj), což je zase součást ironické hry s diváckým očekáváním, respektive popřením jeho původního očekávání a celkovým významovým zmnožením.

Každopádně celé tohle Pupkinovo oklamání "velkých zvířat z TV" nelze podle mě chápat jinak, než jako Scorseseho výsměch všem estrádám, možná i jako výsměch celému americkému zábavnímu průmyslu. Jako by tu Scorsese říkal: "Ruperta Pupkina jsem stvořil proto, abych se vám estrádním bavičům a všem, co se na podobných sračkách podílíte, pomstil". Přesto se ale nenechme oklamat, tohle totiž platí jen v tento moment!

Zmnožení významů a ztráta jistot

Řekl bych, že nejcharakterističtějším rysem Krále komedie je zmnožení, zmnožení různých pohledů, různých emocí, konečně i sám Pupkin je jakýmsi znakem takového zmnožení (kolikrát jenom lidé popletou jeho jméno, namátkou: Pipkin, Krupkin, Pitkin, Pumpkin a další). A zmnožen je i jeho protějšek Jerry, což by ale vydalo na samostatnou úvahu. Do ní se ale pouštět nebudu, protože mi chybí větší znalosti o mediální existenci baviče Jerryho Lewise, který zde (zřejmě v částečně sebeironickém podání) představuje Jerryho Langforda. K Jerrymu bych však přesto dodal jednu poznámku: ani on není chápán jen jako nesympatický týpek. Jerry to vůbec nemá lehké, což vlastně sám přímo sděluje ve chvíli, kdy je unesen a vyslýchán dvojkou únosců. Jerry musí žít v neustálém kontaktu s fanoušky, v neustálé přetvářce - za toho vtipného chlápka z show -, není divu, že je unavený a nevrlý.

Takže, abych to nějak shrnul, z těchto důvodů je obrovský omyl pokládat Krále komedie jen za satiru "amerického snu", či jen za Scorseseho výsměch americkému zábavnímu průmyslu, nebo jen za obojí dohromady. Kdepak, tak jednoznačné to není. Vždyť jestli někdo projeví ve filmu duchapřítomnost, když je Jerry unesen, tak je to hlavně producent show, který rozhodně nechce riskovat Jerryho život a je ochoten přistoupit na Rupertovy podmínky, a to i za cenu toho, že riskuje skandál, který by jeho show mohl poškodit. Čímž je tu jaksi popřen dojem, že jde o výsměch americkému zábavnímu průmyslu.

Král komedie je tak hlavně film, který právě díky výše popsanému zmnožení nenabízí jasná řešení, nelze se v něm například jasně s nějakou postavou identifikovat (a když, tak jen na chvíli). Zkrátka divák, podobně jako postavy filmu, je rozpuštěn do světa, ve kterém neexistují žádné jistoty. V takovém světě je pak možné vše, třeba to, že se z únosce a psychicky nemocného člověka stane hvězda televizní show. A o tomhle je celý Scorseseho film. :)

Byl Howard Hawks jen prachobyčejnej fašoun?


Howard Hawks osobně.

Název téhle kapitoly berte trochu s rezervou. Přesto, ať mi to Bůh všech cinefilů odpustí, ale hodlám se tu navézt do uznávaného filmového klasika Howarda Hawkse, páč si to podle mě zaslouží. Musím říct, že jsem po zhlédnutí jeho veleslavného westernu Červená řeka byl pěkně zhnusenej, přesněji řečeno, byl jsem zhnusenej ideologickým vyzněním filmu. Viděl jsem totiž dost westernů, ale v žádném jsem neviděl tak nesmyslně umírat lidi. Přičemž "nesmyslností" není myšleno to, že by jako Hawks ukázal třeba odvrácenou stranu Divokého Západu, kde se kovbojové stříleli do zad a ňáká čest byl pro ně prázdnej pojem. A nebylo to ani z nějakého jiného umělecky přijatelného důvodu. Kdepak. V tomhle filmu umírají lidé proto, že jsou slabí, či proto, že se vzepřeli nebezpečnému lidskému jednání, či dokonce proto, že jsou homosexuálové.

Hlavní postava rančer Dunston (v podání Johna Waynea) je zosobněním sobectví a arogance moci. Sice disponuje jistými kladnými vlastnostmi, ale ty záporné převažují. Během celého filmu tahle postava zaviní přímo i nepřímo smrt šesti v zásadě nevinných lidí, přičemž v komentáři k filmu je naznačeno, že těch křížků má na svědomí i víc. A když se nad tím člověk v rámci filmu hlouběji zamyslí, tak mu dojde, že všechna tato úmrtí jsou zhola zbytečná! A na celém filmu je právě velmi rafinované to, že tyto Dunstonovy záporné vlastnosti jsou v závěru jaksi posvěceny. Film divákovi říká, že Dunston není arogantní sobec a nebezpečnej člověk, ale jen drsnej a v jádru dobrej chlap. S čímž teda rozhodně nesouhlasím!

(Pozor, v tomto odstavci jsou spoilery!) Rozhodně nejzajímavější na celém filmu je vedlejší postava pistolníka. Tahle postava jde takovým zajímavým způsobem proti diváckému očekávání. Předně je na začátku filmu samotným Dunstonem charakterizován jako ten, co se utká s jeho nevlastním synem (v podání melancholického Monty Clifta). Jenže proti tomuto očekávání se tento pistolník v jednom docela důležitém momentu filmu Clifta zastane. Nabízí se otázka: Proč? Já jedno vysvětlení mám: Hawks totiž v podtextu filmu naznačuje, že tenhle pistolník se do Clifta zamiloval, naznačuje tedy jeho homosexuální sklony. (Ve filmu jsou to třeba nepatrné doteky mezi oběma kovboji, vzájemné prohlížení zbraní, aj; ale nutno říct, že těch náznaků není tak moc.) A IMHO právě proto musí pistolník na konci zemřít. (Dunston ho odpráskne jako psa, když si jde vyřídit účty s Cliftem, aby se nakonec ukázalo, že má Clifta vlastně rád; oba si sice daj pár facek, ale pak si padnou do náruče; pistolník tedy umřel zhola zbytečně, a to se ještě podle mé verze Clifta zastával; jiná verze však praví, že si chtěl pistolník jen dokázat, že na Dunstona jako střelec má, což mi však připadá jako vysvětlení neuspokojivé.) Čili, Hawks tu v podtextu divákům říká, že homosexuálové na Divoký Západ nepatřej. Což se dá v podstatě přeložit i tak, že homosexuálové nepatřej do americké společnosti.

Nutno dodat, že tahle moje nadinterpretace je tak trochu "střelba od boku", můžu se plést, film jsem viděl pouze jednou a nahranej ho nemám. Takže pokud náhodou někdo ze zdejších čtenářů film viděl a má na to jinej názor, byl bych rád, kdyby mi ho v tady v diskuzi napsal. Můžem se o tom pobavit.

Mouchy - strach z destrukce vlastního těla

Tak tohle mi udělalo velkou radost. Můj nejděsivější horor z puberty - Moucha režiséra Davida Cronenberga. Ale i druhej díl mě potěšil. Neviděl jsem to už snad deset let. Nutno ještě dodat, že s "Mouchama" přišla televize Prima, a to pro mě překvapivě až v pozdně večerních či spíš v ranních hodinách. Nechápu to, vždyť jde o tak výjimečné filmy, které by v lepším čase jistě přilákaly pozornost.

Co mám k "Mouchám"? Jednička je opravdu strhující film, celý ten proces proměny člověka v monstrum je alespoň pro mě děsivý a působivý. A přitom o všem rozhodla náhoda! Každopádně se domnívám, že působivost těchto typů hororů tkví hlavně ve vyvolávání podvědomého strachu z destrukce vlastního těla, ať už zaviněné nemocí, stářím či čímkoliv jiným.

Důležitým prvkem je tu taky čas. Zatímco v realitě probíhá taková deformace těla dle průběhu nemoci, či zkrátka dle postupného stárnutí lidského organismu, ve filmu je tento proces mnohonásobně urychlen. Pokud se nepletu, tak se Brundle v jedničce promění v mouchu během jednoho měsíce; ve dvojce už je to v podstatně kratším časovém úseku; nutno též dodat, že Cronenberg v jedničce provádí velký časový skok (od toho celkem ještě normálního Brundlea k tomu už hodně ošklivému Brundleovi). Suma sumárum: tohle časové zhuštění v divákovi prakticky zmizíkuje naději a vše mu proměňuje v děsivou noční můru.


Nebojte se mě, já jsem skoro ještě člověk. Bzzz.

Tohle je koneckonců problém dvojky. Ta je rozčleněna do několika nesourodých částí. Začátek (život Brundlea juniora), prostředek (jeho proměna), konec (proměna Brundlea v monstrum a následná "vetřelecká" vyvražďovačka). Důležitá z hlediska diváckého děsu je tedy ta prostřední část - proměna Brundlea v mouchu -, které je ale pohříchu věnováno času nejméně. Proces "mouchovatění" tu probíhá opravdu rychle, čímž jaksi mizí hrůzné detaily postupné proměny, známé z jedničky. Nicméně i tak je tato část to nejpůsobivější na celém filmu. A napomáhá tomu i výborný herecký výkon Erica Stoltze.

Příprava holocaustu se "sluncem v duši"

A konečně poslední film, kterej mě v TV potěšil, byla Konference ve Wannsee. Ten dávali na ČT2 v rámci pravidelného bloku evropských filmů. Celý film je jakýmsi záznamem konference nacistických pohlavárů, při které projednali konečné řešení židovské otázky.

Především zaujme střídmost, s jakou je vše pojato. Nacisté si užívají dobrého pohoštění, o všem jednají prostřednictvím zástupných slovíček (místo slova "smrt" používají slova jako "deportace"), jednání probíhá věcně, nikdo vlastně ani není "konečným řešením" moc nadšen. Což je pro pochopení filmu docela důležité, páč nikdo není nadšen ne z morálních důvodů, ale především proto, že mu to způsobuje "pracovní problémy". Abych byl přesný, tak jeden z nácků (Wilhelm Stuckart v podání Colina Firtha) teda zdá se morální problémy má, ale pod hrozbou likvidace nakonec ustoupí.


Pánové, já vám říkám, smrt je ta nejspolehlivější forma sterilizace. A už jste ochutnali tu výbornou šunku?

Celej film je založen na hereckých výkonech. Na nich je z valné části postavena působivost snímku. Všemu vévodí dva borci - Kenneth Branagh v roli Heydricha a Stanley Tucci v roli Eichmanna. Oba jsou jiní, oba jsou skvělí. Zvlášť Kenneth Branagh. Jeho herectví mám vůbec rád. On má takovej zvláštní způsob, jak si ponechat ironický odstup od postavy, kterou ztvárňuje. Když to řeknu trochu učeně, nechává zaznít rozdíl mezi bytím postavy a bytím vlastním. Ale jak? Podle mě tak, že jaksi zveličuje vlastnosti své postavy, mimikou, gesty, postoji. Jeho Heydrich je prostě tak DOKONALE slizká, sebejistá a arogantní svině, že se zkrátka občas neubráníte úsměvu.

Tak si říkám, že tohle by mohla být dobrá tečka za prvními filmovými poznámkami. :)

| Palecek