Brouzdej.cz

I´ll find my way home

Dobrá, kde začít. Snad osvětlit ten název. Nejsem příznivcem anglických nadpisů na českém webu, ale překládat názvy písniček je dle mého zvěrstvo. Nadpis dnešního článku jest totiž názvem jedné písničky od Vangelise (zpěv Jon Anderson), která mi přišla k dnešku velmi výstižná.

Dnešní den byl jeden z významných milníků v mém životě. V prvé řadě jsme psali maturitní písemnou práci z jazyka českého. Ale o tom tady moc psát nechci. I když i to s tím souvisí. Není to tak dávno, co jsem zde psal o samotě a démonech. No, mám pocit, že dnes jsem se jednoho dalšího démona zbavil.

Celé to začalo u té maturitní práce. Ve výběru témat se mi zalíbilo téma na volný slohový útvar uvedené citátem J. Skácela z básně Metličky:

Rozmýšlím se, co je k ponechání,
a mrtvé listí uklízím.

Toto téma mi totiž poskytlo dokonalou výmluvu pro zúčtování s mým vlastním životem, nahlédnutí do minulosti a poučení se z chyb. NIkdy bych nevěřil, že obyčejná práce může člověka změnit, či povznést. Poslední dobou jsem byl v poněkud skleslé a ponuré náladě - z důvodů které bych tady moc nerozebíral... Nicméně mám dojem, že tyto důvody byly jedním z podnětů pro napsání této práce. Proto bych těm "důvodům" rád poděkoval za inspiraci (ona už bude vědět o kom mluvím...).

Tedy v práci jsem zajímavým způsobem zrevidoval zatím poslední rozepsanou kapitolu svého života, vytáhl jsem si z ní tři ponaučení a to dokonce ne jen na papíře, ale ta tři ponaučení jsem si vzal k srdci. Zároveň to tak trošku urovnalo mojí existencionální krizi. Dovolil bych si o sobě tvrdit, že jsem realista, jsem ale i snílek. Vždy jsem věřil v zákony matematiky, cosi jako pravděpodobnost a tak. Zhruba poslední rok jsem hledal smysl života. A nenacházel. Ruku na srdce (tedy to, co mi z něj zbylo) - nenašel jsem jej ani dnes. Přeci jen jsem se ale o něco posunul. Nikdy bych neřekl, že jsem nebo budu věřící - i když svým způsobem jsem věřícím byl (matematika). Ale dnes jsem se utvrdil v dojmu, jež ve mě rostl již delší dobu, že existuje cosi jako osud.

Osud, dle mého, má velmi špatný smysl pro humor. Každému z nás přidělil nějakou roli, dal nám jistou volnost jak jí hrát, nicméně nějaké věci jsou dané. Každá role je jiná a vše má svůj řád, i kdyby šlo jen pro pobavení osudu. Moje role byla doposud tragická. Dlouho jsem nad tím přemýšlel a říkal si proč. Dnes mi došlo, že to musí mít nějaký smysl, nějaký účel. Tedy je to jakási víra, že nějaký vzdálený smysl těchto příkoří mi nakonec přinese duševní klid. Už jenom toto pomyšlení mě dnes uklidnilo.

Toto vše mi ale nedošlo hned po napsání, ale něco tomu předcházelo. Jmenovitě procházka na Onen svět a pak zase zpátky domů. Ale hlavně jeden jistý rozhovor. Shodou okolností se zdrojem mé inspirace (ještě jednou díky). Abych vám to nějak přiblížil: je celkem normální se zamilovat. Pak se občas stane, že se zamilujete nešťastně (můj případ). Ale už méně často se stává, že se dvakrát po sobě zamilujete nešťastně do téže osoby (no a to jsem to tu nechtěl moc rozebírat, a mám to... Mimochodem, už je vám jasné proč věřím v osud?) Řekněme, že vím, že nešťastná láska není k ničemu dobrá a proto se jí (rozum) chci zbavit. Jenže srdce míní jinak. Tak jsem se dnes rozhodl, kromě napásní písemky, dát do kupy i tento problém. Myslel jsem si (bláhově), že se to vyřeší. Že mi ona osoba dá raconální rozřešení a tím ukončí mé trápení.

Ó jak jsem se jen mýlil. Místo rozjasnění, se ještě více zatáhlo (doslova - počasí mi mělo napovědět). Ale asi jsem zvláštní člověk, z Petřína jsem odcházel v rozverné náladě a přemýšlel o tom, co jsem psal, co se stalo před pár minutama a co bude dál. A náhle mi to vše došlo a já začal definitvně věřit v osud. Když jsem se vynořil z Jeleního příkopu zrovna mi do uší hrála skladba z úvodu a mě došlo jak neobyčejně příhodný je text (poslední verše jsou variací na úvodní sloku):

But if my spirit is strong,
I know it can´t be long,
No questions I´m not alone,
Somehow I´ll find my way home

Skutečně jsem dnes našel cestu zpátky k sobě. Omlouvám se tímto všem, kteří mě dnes viděli, že jsem byl jaksi "mimo".

PS: "Kažký si zaslouží být milován. A každý si zaslouží mít někoho, koho miluje." - doufám, že to dnes nebylo pochopeno špatně (ona ví koho myslím), pro mě platí to druhé a za to ti děkuji. A opravdu není zač, za to první...

| OICW