Brouzdej.cz

Postrach revizorů (1)

Povídka kterou jsem napsal pod vlivem kamarádů, kteří o hodinách píší povídky Monogan&Monroe (jež ve své povídce zmiňuji - vše se souhlasem autorů). Na této povídce hodlám v budoucnu postavit příběhy z naší školy. Opět dodávám, že "všechny postavy, místa a děje jsou smyšlené a jakákoliv podobnost se skutečností je čistě náhodná a neúmyslná."

Bylo 7.15 když z jedné zapadlé ulice v Dejvicích vyšel chlápek. Měl na sobě normální oblečení, na zádech tašku a na uších sluchátka. Jediné co na něm bzlo divné byly ty sluneční brýle. Poznali byste ho i bez nich, protože měl pod pravým spánkem, těsně vedle oka asi tří centimetrovou jizvu.

Chlápek došel klidným krokem na stanici tramvají, pohlédl na hodinky. Bylo 7.16 a tramvaj tu již měla být. "Zase pozdě", pomyslel si když tramvaj číslo 20 konečně vjížděla do stanice. Nastoupil do předních dveří druhého vozu a prošel jím až na zadní plošinu kde se v klidu opřel o tyč. Vzduch byl čistý.

Toto bylo jen rutinní zabezpečení prostoru. V tramvaji a v jiném dopravním prostředku hrozila jen dvě nebezpečí. Revizoři, těch se nebál. Mnohem horší byli kantoři, těch se sice také nebál ale mohli nadělat nepříjemnosti. Každý ve třídě měl totiž stále v živé paměti masakr v metru.

Stalo se to ve druhém ročníku. Tři jeho spolužáci jeli tramvají domů. Nezajistili vůz a tak se stalo že s nimi jela učitelka zvaná "Frau SS". Sledovala je až do metra, kde je seřvala, že blokují dveře. Druhý den však byli všichni předvoláni do ředitelny, kde následoval čtyř hodinový brutální výslech, jehož výsledkem byla ředitelská důtka pro všechny zůčastněné a zpřísnění dohledu nad subjektem 2.A. Důtky však nebyly nejhorší. Dva z vyslíchaných museli být odvezeni na psychologii k uklidnění post-traumatického šoku. Jeden má do konce života záchvaty. Třetí vyslíchaný byl odvezen na ARO s trojitou frakturou ruky. Od této chvíle začali všichni, kdo se báli o život, praktikovat kontroly v prostředcích a na stanicích MHD.

Když tramvaj přijížděla na stanici Hradčanská, povšiml si revizora jdoucího po peroně. Revizor nastoupil do prvního vozu a jakmile se zavřely dveře, začal kasírovat. Jelikož byl ale přední vůz prázdný, dalo se předpokládat, že revizor přejde na Chotkovových sadech do zadního vozu. To se také stalo. Revizor nastoupil do předních dveří a dělal jako by nic. Chlápek si jej změřil od hlavy až k patě. "Nováček", pomyslel si a mlčky jej zpod brýlý pozoroval. Revizor došel až k němu a ukázal mu odznak. Chlápek nereagoval. Revizor měl smůlu ve dvou věcech, za prvé nevěděl koho se snaží legitimovat, za druhé neměl dnes parťáka. Revizor mu zamával odznakem přímo před očima, krytýma brýlemi, a zařval na chlápka, že chce vidět jeho legitimaci. Žádná reakce. "Však já ti to spočítám", řekl si a udělal jednu z největších blbostí svého života.

V okamžiku kdy jeho pravá ruka sáhla na sluchátko na levém uchu chlápka ucítil revizor strašlivou bolest v rozkroku a zavil jako pes. Padl na kolena a chytil se za rozkrok, přitom upustil odznak. Chlápek se na něj nechápavě podíval a klidným hlasem řekl: "Ta sluchátka na uších znamenají NERUŠIT!" Nikdo v tramvaji nic neříkal a všichni se chovali tak jako by se nic nestalo, nikdo nechtěl následovat revizorova příkladu.

Tramvaj se zastavila na Malostranské a revizor se vypotácel ven. Tam padl na zem a pět minut se svíjel v agónii a přemítal, že je dobré, že již má s manželkou dítě. Chlápek zvedl odznak a nasadil si sluchátko. Do předních dveří vstoupil vysoký týpek v červené mikině, sportovní postavy. Na zádech měl batoh a na uších sluchátka. Udělal pozdravné gesto směrem na chlápka a začal se prodírat davem k němu. Chlápek odpověděl kývnutím a sáhl do kapsy.

"Čus co děláš", řekl týpek skláněje se nad chlápkem.

"Zdar, co ty tak brzo", odpověděl a ukázal mu odznak.

"Ale úkoly víš, a taky bych chtěl trochu zatočit s bolem", zněla jeho odpověď a pak pokračoval: "ha koukám další nováček, že jo?"

"No jo no další do sbírky", a pokračovali dál v hovoru, zatímco tramvaj pokračovala směrem na Újezd.

Jestliže každý sám byl postrachem ve své čtvrti a revizorů, tak obou se báli i policisté. Existovali jen dva muži kterých se báli i tito dva, byť se nimi velmi dobře znali a byli staří přátelé. Těmito dvěma šedými eminencemi nebyl nikdo jiný než Monogan a Monroe, školní mstitelé a prezidentovi muži číslo jedna v konkurenčním boji...

| OICW