Brouzdej.cz

Budík

Blížil se večer a můj zrak čistě náhodou padnul na budík, který stál tiše na skříni, obě ručičky zůstaly bez hnutí na dvanácté a kdyby měl nožičky, jistě by se sám odebral do opravny hodin. Věděl jsem už hodně dlouho, že můj budík dosluhuje a lenivě zůstává o několik minut pozadu, ale ještě jsem nenašel čas k tomu, abych maroda odvezl k hodináři.

Blížil se večer a můj zrak čistě náhodou padnul na budík, který stál tiše na skříni, obě ručičky zůstaly bez hnutí na dvanácté a kdyby měl nožičky, jistě by se sám odebral do opravny hodin. Věděl jsem už hodně dlouho, že můj budík dosluhuje a lenivě zůstává o několik minut pozadu, ale ještě jsem nenašel čas k tomu, abych maroda odvezl k hodináři. Říkal jsem si, že stále není problém tak ožehavý a budu-li se budíkem řídit, mohu přicházet na sjednané schůzky s velkou časovou rezervou, což jistě moji obchodní nebo intimní partneři ocení. Bohužel jsem opomenul zásadní funkci budíku – tedy buzení.

Říkává se, že má v sobě člověk biologické hodinky, které se samy zapnou a předají pokyn mozku, aby se spáč probudil ze snění. Svým biologickým hodinkám nedůvěřuji. Jednou mne vzbudily v jednu hodinu odpoledne, jindy naopak v pět hodin ráno. Jak se ovšem probudit bez budíku?

Když ve starověku Galové dobývali jedno římské městečko, posvátné husy v chrámu jisté významné bohyně začaly hlasitě kejhat čímž vzbudily spící Římany, kteří pak město ubránili. Od té doby byly husy uctívány a ocitly se dokonce jako symbol na zlatých penězích. Jestliže hejno posvátných hus probralo dřímající římské vojáky, mohla by jedna husa probudit spícího starého mládence. Jenže jak sehnat v Praze posvátnou husu? Bojím se toho, že kdybych nějakým zázrakem sehnal obyčejnou husu, mohla by zaspat husa i já. Mohl bych sice s úspěchem využít svoji výmluvnost a husu přesvědčit, že je přímým potomkem římských posvátných hus, ale obávám se, že to nepomůže. Hlavním problémem by stejně bylo sehnat živou husu a supermarket mi poslouží jen mraženou, která jak všichni dobře víme nekejhá a tedy neplní svoji budící funkci.

Napadlo mne také zakoupit v supermarketu namísto mražené husy budík. Leč obrovský nákupní ráj zklamal svého zákazníka, protože oddělení budíků nikdo nezřídil a oddělení elektra mělo v pozdních večerních hodinách zavřeno. Na moji stížnost sice odpovídala manažerka služeb zákazníkům zdvořile a omluvou, ale že by si ráno přivstala a přišla osobně zákazníka vzbudit - to prý nepřipadalo v úvahu.

Vzpomínám si na svoji malou vísku, kde budil všechny spáče kohout. Vesničané chodili spát se slepicemi a vstávali za rozbřesku vzbuzeni hlasitým „Kykyryký!“ Se slepicemi a kohoutem by však byl úplně stejný problém jako s husou. I kdybych na tyto živé tvory náhodou v pražských ulicích narazil, nedovedu si též představit, jak sdílím své lože s šesti kvokajícími slípkami a zuřivým kohoutem. Večer by nejspíše celý zvěřinec rajtoval po posteli, přetahovali bychom se o pokrývku a ráno bychom všichni vzorně spali jako v pohádce o šípkové Růžence.

Kdysi jsem bydlel v jednom hotelu, kde v šest hodin ráno budili hosty ukrajinští dělníci pracující na lešení. Po Praze je podobných lešeních stovky, ale ke vší smůle žádní dělníci neoperují na našem baráčku. Kromě toho jsem chtěl brzy vstávat pouze já, nikoliv moji sousedé, které by lomoz kbelíků a kladiv bezpochyby také probudil. Ukrajinské dělníky jsem tedy musel pomyslně škrtnout a vyřadit ze svých velkolepých plánů.

Četl jsem před nedávnem traktát pražské měststké policie, která mimo jiné doporučovala občanům hlavního města, aby zamykali své domovní dveře. Nezamčené dveře prý zloděj otevře lehce a s úsměvem na rtech, takže poté nastávají situace, kdy lidé spokojeně spí ve své ložnici a po bytě se prochází zločinec. Když člověk narazí na zloděje ve svém bytu, bývají oba účastníci setkání poněkuď rozmrzelí a zloděl může být dokonce i agresivní. Chtěl jsem ráno vstát včas do práce, takže bych uvítal i kdyby mi zloděj zdvořile poklepal na rameno, probudil mne a jako odměnu si odnesl tučný lup z mého skromného vybavení. Zlodějů gentlemanů však ubývá stejně, jako starých mládenců. Naposledy policie dopadla gentlemana, který například otevřel při svém vloupání staré babičce zabouchuté dveře. Když se stařenka chystala rozbít prasátko, usmál se ten zdvořilý zloděj a odpověděl, že už za ní zaplatil soused. Ohromené stařence došlo až později, že hovořila s pachatelem.

Nápadů bylo mnoho, ale všechny byly nepoužitelné. Buzení telefonem nepřipadalo v úvahu, jelikož jsem odolal nabídce našeho přátelského operátora a nezřídil si sluchátko s drátem. Přemýšlel jsem i o tom, že bych zůstal vzhůru až do rána, ale to bych potom usnul v práci, kde by se probuzení ochotně ujmul můj nadřízený, což by pro moji kariéru nebylo zrovna přínosné.

Nakonec jsem přišel na elegantní řešení. Zazvonil jsem u souseda a požádal jej o zapůjčení budíku. Díval se na mne sice nevěřícně, ale za okamžik donesl maly tikající budíček. Nadšeně jsem budík umístil vedle nefunkčního budíku a odebral se ke spánku.

Ráno mne neprobudilo pípání budíku, ale ostrý sluečný svit. Oba budíky stály vedle sebe a ani jeden se neměl k činu. Pozorně jsem si prohlédl ten sousedův a v ten moment na mne šly mdloby. Včera večer jsem z té radosti nad vyřešením celého problému zapomenul zapůjčený budík nastavit tak, aby v předem určenou hodinu začal budit.

Když jsem později budík vracel sousedovi, neopomenul se zeptat, jak mi jeho budík posloužil. „Velmi dobře,“ odvětil jsem vesele, „když jsem postavil váš a můj budík vedle sebe, vytvářely oba skvělou dekoraci. Jestli se mi to stane i příště, slibuji že ten váš nezapomenu nařídit.“ Soused chápavě pokýval hlavou a odvětil, že kdysi řešil podobné dilema. Naštěstí na nefunkčnost svého budíku přišel včas a vyřešil problém elegantněji, než jsem to udělal já. Jednoduše si na druhý den vzal dovolenou.

| literarnicafe