Brouzdej.cz

Sonet naivního básníka

Báseň...

Je večer, ulice pražské potemněly,
sedím tu sám a píši jen tobě.
Vidím tvé krásné oči i vlasy,
já propadnul dávné kletbě.

Jsem tebou okouzlen, bloudím městem,
skrz slzy nevidím na cestu svoji.
Jsi vším i ničím, jsi andělem,
však hradba mezi námi stojí.

Neumím psát a hledám ta slova,
milostný verš unáší tichý čas.
Vyznání básníka uslyšíš sotva,
zmklnul když uviděl vás.

On a ty jste šli mokrou ulicí,
cítil jsem kterak láska září.
Jste jako dva poutníci,
on a ty, nádherná Máří.

Usmál jsem se a sklopil svůj zrak,
přejme lásku svým přátelům.
Můj život překryl černý mrak,
svět nepřeje naivním básníkům.

Jsi krásný sen. Jsi Marion,
jméno tvé vyryl jsem do skály.
Rozezněl halasně kostelní zvon,
dva milenci před oltářem stáli.

Básník se zastavil a naslouchal,
slyšel v dáli jejich poselství.
Své srdce ti kdysi věnoval,
ze skály skočil v zoufalství.

Pod skalou jest rozkvetlá květina,
svoji píseň lidem vypráví.
Poslouchej příběh básníka,
jehož duše nyní v nebi dlí.

| literarnicafe