Brouzdej.cz

Referát: Národní obrození

Národní obrození, patřící mezi nejvýznamnější mezníky českého národa, se uskutečnilo v době, kdy jazyk český pomalu upadal a do popředí se dostával konkurenční německý jazyk.

Města byla převážně obydlena obyvatelstvem jiné národnosti než české a o rozvoji českého jazyka se nedalo ani uvažovat, protože největší vliv na jazyk a jeho vývoj má hlavně jeho používání. Tehdy bohužel měly ostatní jazyky nad tím českým převahu. Vznik a rozvoj národní obrody byl postupný a nelze si tedy představovat, že proběhl zcela jednoduše a jednorázově. Naopak – cesta k dnešní podobě češtiny byla velice trnitá.

První počátky národního obrození se datují k poslední čtvrtině 18. století, po době pobělohorské, kdy na konci století dochází k rozpadu feudalismu, Josef II vydává toleranční patent a provádí další významné reformy ve školství, státní správě, armádě a hospodářství země. Tím pochopitelně dochází k jistému uvolnění poměrů a společenského napětí, lidé z venkova přicházejí do měst, vzkvétá zájem o kulturu a společenské vyžití a s odstupem času lze sledovat zájem českého obyvatelstva, vyrovnat se s německou kulturou. Rok 1791 byl významný založením vydavatelství České expedice, vydáváním publikací, knih a prvních českých novin. Divadelnictví zažívá počátek rozkvětu, Ignác a Václav Thámovi překládají cizí hry do češtiny, tvoří historické vlastenecké hry, první české divadlo Bouda již tři roky úspěšně uvádí na svá prkna divadelní hry, které se setkávají s mohutným úspěchem u českého publika. Leč nově obrozený jazyk je třeba podpořit i z odborného hlediska, aby bylo možné srovnání s jazykem německým. Přední čeští jazykovědci Bohuslav Balbín, Josef Dobrovský a Josef Jungmann si na svá bedra naložili úkol veskrze přetěžký. Obhájit jazyk a položit základy gramatiky. Z počátku se obrozenému jazyku nepředpovídala velká budoucnost, dokonce sám Josef Dobrovský v jeho úspěch silně pochyboval, čemuž se nelze z dnešního pohledu divit – čeština byla po dlouhou dobu zanedbávána. Přesto jazykovědec Dobrovský napsal Podrobnou mluvnici češtiny, Dějiny jazyka a literatury, Dvoudílný německo-český slovník a Mluvnici staroslověnštiny. Svá díla však psal jazykem, jímž se daly vyjadřovat myšlenky a slova – německy.

Snad díky oblibě češtiny se úroveň jazyka postupně zvyšovala. Objevovaly se sice nesmělé pokusy o zavádění nových slov, ale v dnešní době by asi nikdo z nás nesmrkal do nosočistopleny a chodil na hodiny kladkobřinkostroje (klavíru). Takto vytvořená slova měla velikou nevýhodu v délce a obtížné artikulaci mluvčího, proto se neujala. Bylo nutné některá slova přejmout z jiných jazyků, což je mimochodem jeden z mnoha způsobů obohacování jazyka. Josef Jungmann měl za svého života práci usnadněnou, neboť mu cestu proklestili jeho předchůdci a on mohl psát českým jazykem. Chtěl dokázat, že se čeština vyrovná němčině a obnovoval zastaralá česká slova, přejímal je z cizích jazyků a další si vymýšlel. Živý jazyk je ten, který dokáže vyjádřit slovy myšlenku, pocity a nálady. Jungmann vydává pětidílný česko německý slovník a píše dílo Historie literatury české. Následují ho spisovatelé, básníci a romanopisci, zemí starého Rakouska-Uherska letí radostná zpráva, že se jazyk český nadobro probudil, procitnul, že se jím začíná hovořit na náměstích i mezi prostým lidem.

| literarnicafe