Brouzdej.cz

Vojíne, vpravo hleď!

Pondělní ráno začalo jako obvykle a budík konal svoji nemilosrdnou povinnost. Na stole mi ležel rozepsaný dopis mé dívce, jehož řádky oznamovaly tu neradostnou skutečnost, že jsem byl povolán sloužit lidu, vlasti a chránit tuto zemi.

Obléknul jsem se do svátečního oblečení a vykročil do jarem provoněné ulice našeho hlavního města. Autobusem jsem se přepravil do zdravotního střediska a za několik minut jsem vešel do prostorné čekárny mého obvodního lékaře, která byla plná starých babiček a dědečků. Abych nemusel poslouchat jejich vzájemné stížnosti na všemožné choroby, bolesti zad a jiné stařecké problémy, pustil jsem ve sluchátkách tvrdý rock-and-roll. Mezitím ovšem vyšla ze dveří ordinace krásná zdravotní sestřička a zavolala mé jméno:

„Je tady prosím pan Novák?“
"Dum, dum, tuc, tuc, tadá...," slyšel jsem ve sluchátkách. Jedna z důchodkyní se na své židli naklonila a přetáhla mne hůlkou přes hlavu: „Mladý muži,“ řekla ta hodná paní, když jsem se probral z úleku, „tady sedí dvacet lidí a čeká se jenom na vás. Běžte laskavě za paní doktorkou.“ Poslechnul jsem babičku a vešel za sestřičkou do dveří ordinace. Stará paní doktorka si nasadila velmi silné brýle a zadívala se do mých očí: „Tak, mladý muži, vy se chystáte na vojnu, že?“ Nejistě jsem přešlapoval a rozpačitě se podrbal na vlasech.

„Snad ano,“ pípnul jsem nesměle.
„Tak se na vás podíváme, viďte sestři.“

Mladičká černovláska se usmála a pokývala hlavou. Abych přiznal pravdu, považoval jsem svůj zdravotní stav za uspokojivý, ale nikterak se mi na vojnu nechtělo. Začal jsem paní doktorce vyjmenovávat všechny své potíže a sledoval, jak se na stole postupně objevují pozvánky na vyšetření k různým odborných lékařům. Můj mozek přemýšlel, které problémy bych mohl zdárně před lékaři simulovat.

Trpím rozdvojením osobnosti, ve stresu koktám, po vypití šesti lahví piva vidím dvojitě, mám závratě, neslyším, chuťové buňky se mi opotřebovaly, pohlavní ústrojí je stydlivé a před dívkou zbaběle zalézá kamsi dovnitř, bolí mne hlava, zapomínám a mám strach v uzavřených prostorách. Paní doktorka dopsala, zamračila se a do ticha pronesla: „Máte toho hodně, mladý muži. Asi dostanete modrou knížku, ale předtím vás ještě předepíši žádost o vyšetření k jenomu odborníkovi, který odhalí přesné příčiny vašich problémů.“ V místnosti zavládla téměř tajuplná atmosféra, na čele mi vyskočila krůpěj potu a začal jsem mít pocit horečky. Doktorka zlověstně blýskla očima, podala mi jeden papírek a zasmála se. I sličná černovlasá sestřička se smála, jenže to celé bylo až děsivé. Beze slov jsem vyšel z ordinace, sledoval pohledy lidí v čekárně, vzal mlčky kabát a slyšel své vlastní kroky, jak se rozléhají nemocniční chodbou.

Světla zářivek strašidelně blikala, potkával jsem doktory a neviděl jim do obličeje. Potom jsem vyšel na ulici a slunce mi bodavě zasvítilo do očí. Můj pohled padnul na jediné slovo, které doktorka stařeckou rukou vykreslila na malý šedivý papírek. Stálo tam zcela osamoceno. Bez jiných písmenek.

PITVA.

| literarnicafe