Brouzdej.cz

Útěk z minulosti

Odsouzenec k smrti poklekl před knězem a vztáhl prosebně spoutané ruce. Duchovní jen mlčky udělal na čele nešťastníka křížek a sepjal ruce k modlitbě. Kat s hlavou skrytou pod červenou kápí odsouzence odvedl ke špalku...

Jenže to už Petr nesledoval. Naklonil ke svému spolusedícímu a pošeptal: „Teda musím říct, že to v tom středověku nebyl žádný med. Působí to asi hodně výchovně, když to ti mladí recidivisté zažijí na vlastní kůži. Mně úplně stačí tu hrůzu vidět…“

V té samé chvíli, kdy se Petr a jeho třída dívala na záznam ze středověké popravy odsouzence, tvářil se hlavní technik poněkud vyděšeně. Centrální počítač komplexu PP-408 hlásil podivnou chybu v budově Stroje času. Technik se přepnul na kamerový systém a spatřil podivný úkaz. Směrem ze stroje času vycházela jako by neviditelná vlna, která postupně pohlcovala předměty, které jí stály v cestě. „Tohle se nemělo stát…“ problesklo vedoucímu technikovi hlavou než stiskl tlačítko poplachu.

Petr otevřel oči a pousmál se. Tak podivný sen jako ten dnešní ještě neměl. Zdálo se mu, že leží v zatuchlé kobce, obklopen krysami na špinavé podlaze. „To je zajímavé, jako kdyby ten sen neskončil. Ten strop vypadá divně a něco z něho kape. A tady leze krysa… , musím se štípnout, mám pocit, že ještě spím. Za chvíli zadrnčí budík a já jdu zase do škol….“, zameditoval Petr ale najednou se zarazil. Musel se skutečně štípnout a nezdálo se mu to. Nacházel se v malé kobce, v oknech byly mříže, na sobě měl otrhaný oděv a nedaleko od něho jej hladově sledovala hubená krysa. Petr nechápal co se vlastně stalo. Matně si vzpomínal, že byl se svojí třídou na exkurzi v moderním nápravném zařízení, jaké v roce 2150 existovalo. Toto zařízení se vyznačovalo tím, že pomocí stroje času posílalo kriminální případy z řad mládeže do minulosti, což způsobilo jejich naprostou přeměnu ve vzorné občany. Petr rozhodně nebyl žádný mladistvý delikvent. Naopak, byl několikrát navržen na cenu nejvzornějšího studenta. Po půlhodinovém uvažování musel konstatovat jediné: „Někde se stala chyba“ .

Tutéž větu pronesl ředitel nápravného zařízení pro mladistvé PP-408 a to hned několikrát. Nervózně postával u odborníka na přenos osob do minulosti a nahlížel mu přes rameno do výpisů hlášení hlavního počítače, které odborník prohlížel. „Je to horší než jsem si myslel“, otočil se odborník na ředitele. „Proč? Máte o tom nějaké podrobnější informace?“ zeptal se ředitel sklesle. „Jak tu byla na exkurzi ta třída, jeden ze studentů byl vlnou pohlcen a odeslán do minulosti. A co je horší – je smrtelný.“ Ředitel zavrávoral a nevěřícně pohlédl na odborníka: „Myslíte to vážně?“. Odborník na přenos osob do minulosti znovu pohlédl do výpisu a tiše odvětil: „Ano. Každý mladý delikvent je před odesláním do minulosti speciálně upraven tak, že je nesmrtelný. Prožívá pouze intenzivně způsoby středověkých trestů. Takový zážitek z něho udělá nového člověka, který je schopen po návratu se normálně začlenit do kolektivu ostatních mladých lidí. Stroj času navíc mladistvého provinilce označí a v minulosti se ho rovnou chopí stráže, protože vědí, že například okradl kupce na náměstí. Ten student byl také označen, proto je nutné jej za každou cenu z minulosti dostat zpět.“ Ředitel viditelně zbledl a došel k interkomu: „Pošlete sem tým Jana de Vitae, potřebujeme je na záchranu nevinného mladíka, který byl chybou stroje času přenesen do minulosti. Ano… hned.“ , potom znaveně klesl na židli a díval se dlouho mlčky do prázdna.

Petr rozhodně neztratil hlavu a svůj nový osud přijal klidně. Velmi dobře si pamatoval slova průvodce ve výchovném komplexu PP-408: „Každý mladý člověk, který se dopustil nějakého trestného činu, je odeslán do minulosti, kde je souzen podle tehdejších tvrdých zákonů. Nemůže však zemřít, pouze prožívá středověké tresty.“
Tyto slova si Petr dlouho opakoval. Potom se zvednul ze země a do stěny svého kamenného vězení vyryl kouskem kamene své jméno.

Tým Jana de Vitae tvořilo pět historicky oblečených mužů, konkrétně profesor Jan Vitae, doktor Michal Spearkowský, historik Eduard Máchal, docent Miloš Zelený a teolog Bořivoj Zněvický. Těchto pět mužů tvořilo pohotovostní jednotku, která zasahovala v případě nouze přímo v minulosti. Vedoucí týmu Jan Vitae dostal od ředitele fotografii pohřešovaného studenta a ředitel naléhavě kladl na srdce celému týmu: „Ten hoch se musí vrátit živý. Pospěšte si prosím, minuty běží…“. Vzhledem k poruše stávajícího stroje času musela být skupina transportována do minulosti záložním, funkčním stojem času.

Ve vězení zaskřípal zámek a dovnitř vstoupil ozbrojený voják s halapartnou doprovázený tlustým mužem v krajkových šatech a velitelem žaláře. Voják chytil Petrovu ruku a násilím ho přitáhl před tlustého muže: „Jest to tento zločinec?“ zeptal se. Tlustý muž, bohatý a vážený občan města, přikývl a pravil: „Jsem žádostiv, nechť muž tento bude jest spravedlivě odsouzen.“ Potom velitel žaláře slavnostně Petrovi oznámil: „Za zlodějinu, krádež peněz bude ti vyměřen trest. Soud bude zasedat den zítřejší.“ Vážený občan města se štítivě podíval na krysu v koutě a společně s ozbrojenci odešel. Petr zakroutil hlavou a snažil se vzpomenout jakého zločinu se mohl vůči tlustému muži dopustit. Jediné na co si vzpomněl bylo, že ho sem odvlekli městské stráže přímo z náměstí.
Soudu předsedal ctihodný soudce Marcel ze Štramberku a dvanáct porotců, především z řad bohatého měšťanstva. Za mohutného halasu četného publika přivedli odsouzeného Petra v okovech. „Ticho prosím.“ zaklepal soudce kladívkem a sál se ztišil. „Tento obžalovaný, dopustil se zločinu na zde přítomném, ctihodném občanovi města,“ pokračoval zvýšeným hlasem soudce a ukázal dřevěným kladívkem na tlustého muže,“…Za tento zavrženíhodný zločin, jímž je krádež sto tolarů, dnes bude souzen.“ v sálu se ozvalo několik hlasů takže si musel soudce kladívkem sjednat klid. „Rozsudek proveden bude ve jménu Božím. Obžalovaný vstaňte,“ pokynul soudce Petrovi. Petr vstal a soudce se na něj přísně podíval: „Přiznáváte svojí vinu?“, Petr se napřímil a podíval se soudci přímo do očí, „Nepřiznávám. Ničeho jsem se nedopustil.“ V sálu se ozval rozhořčený šum a tlustý muž vyskočil z místa obžaloby: „Ctihodný soude, protestuji. Tento muž lže!“ vykřikl. Soudce si narovnal paruku a rozevřel lejstro, které mu leželo na stole. „Tu přítomný člen městské rady, žalobce a vážený občan města Adam Táborský, žaluje vás za krádež, jež vidělo několik svědků. Prosil bych prvního svědka, pana Arnošta.“ Jenže první svědek své svědectví nepřednesl. Na Petra totiž dopadlo silné modré světlo, sál utichl a slavný soud užasle sledoval jak po Petrovu těle probíhají malé záblesky. Potom Petr zmizel a v té chvíli sál ožil. Marcel ze Štramberku pohlédl směrem k nebi a posvátně pravil: „Stal se zázrak, Amen. Soud ukončí toto stání, protože byl obžalovaný jménem Božím osvobozen.“

Jenže to nebyl žádný zázrak, jak později popsal celou situaci kronikář toho města, ale důmyslný transport Petra zpět do roku 2150. V transportní místnosti stroje času jej osobně přišel přivítat ředitel komplexu PP-408, na kterém byla vidět radost z jeho záchrany: „Zachoval jste se statečně, mladý muži. Abychom se vám nějak omluvili za způsobilé potíže, připravili jsme pro vás speciální studijní pobyt ve starověkém Římě. Co vy na to?“. Petr se zamyšleně podrbal na vlasech a potom odpověděl: „Děkuji, ale pro tento rok se už nikam do minulosti nechystám…“

| literarnicafe