Brouzdej.cz

Dnes v noci mi chtěl někdo ublížit...

...ale i přes svůj strach, který mě ochromoval, jsem tomu utekla a unikla...

Vracela jsem se z velice příjemně stráveného večera se Z. Seděli jsme v kavárně, dávali si různé dobroty k jídlu a pití a kultuře, mluvil o Sartrově osmisetstránkovém Bytí a nicotě, které teď čte kvůli diplomce, Papouškově knize o existencialistech, i zkrátka jen pro svůj vlastní, osobní zájem o ně...

Odjela jsem trolejbusem a na zastávce normálně vystoupila.... Už tam jsem tedy měla pocit, že jedu na hřbitov, a začala jsem se trochu bát...

Na parkovišti před domem, jen asi 20 metrů od domu, kdy už jsem lovila klíče z kapsy, se zprava vynořila postava silnějšího, staršího muže celého v černém, s cigaretou v levé ruce, vyholenou hlavou a řetězem kolem krku. Pořád jsem se za ním otáčela a zrychlovala a celou dobu šel pomalu za mnou. Zastavil se, až když jsem byla už necelé 2 metry od vchodových dveří.

Strašně, strašně jsem se bála... Pořád mě takhle někdo děsí, když se později večer vracím domů sama - což se naštěstí stává velice výjimečně, ale stává se to a není to příjemný pocit...

Když jsem tady zhruba před dvěma lety tvrdila někomu (nebyl to Jeronymo? kde je mu teď asi konec; dlouho o sobě nedal nic vědět...), že jsem připravená na smrt, i kdyby přišla v kterékoli následující minutě; že jsem připravena ji přijmout...

Errare humanum est. A já taky nejsem nic jiného než člověka, ať už kolem mě lidé vytvářejí jakoukoli aureolu...

Ne, bála bych se jí... Strašně bych se bála...

Na gymnáziu jsem měla smutného spolužáka, který mi kdysi k jedné své povídce, kterou mi půjčoval na přečtení, připsal jakési věnování - jeho drobným, trochu nečitelným písmem tam stálo "Memento mori".

Jakožto nadšená latinářka, zbožňující tento jazyk, a tak trošku utěšitelka-vitalistka jsem mu před navrácením oné povídky připsala k jeho věnování i svoje. A to znělo "Memento vivere".

Ve skutečnosti jsem si to nikdy nemyslela a nesouhlasila jsem s tím, a z jeho reakce si pamatuju jen trpké pousmání, takže mi to asi taky nevěřil - ani ten bonmot, ani že bych tak sama smýšlela...

A teď je to najednou jiné, tak j i n é ...

Už pár dní mě pobolívá břicho... Je to v pořádku?

Najednou se všeho tolik bojím...

A to bývala Lazarka taková odvážná, nebojácná... Necítila strach, když se smrti dívala do chřtánu...

A teď ji vyděsí třeba jen náhodný kolemjdoucí? Cítí se být ohrožena jednou hloupou, jednoduchou, neschopnou kravkou? Minulostí? Budoucností? Jejich nejednoduchým prolínáním, kdy nikdy nevymete své kostlivce ze skříně ani ona, ani D. Out of the ash? To se bohužel nikdy nepodaří zcela úplně...

Duševně i fyzicky ji devastuje panický strach o D.

Pravděpodopně je zcela neopodstatněný, ale přesto... Nemohu kvůli tomu strachu dělat vůbec NIC. Ani s ním, a už vůbec ne proti němu... Ten strach mě jednou zabije... O něj, o naše děti...

Strach zase jednou převládne nad radostí...

A to je moje dnešní poselství všem, kdo přečetli a pochopili...

Jistě teď neusnu, přesto Vám všem přeji dobrou noc a příjemné probuzení do sobotního, víkendového rána... Ať je provoněné Vašimi oblíbenými vůněmi a ať jste obklopeni lidmi a zvířaty, které máte rádi a na kterých Vám záleží...

(Omlouvám se za ten sentimentální, téměř hollywoodsky schematický závěr. Zkrátka a dobře jen - Dobrou noc.)

| lazarus