Brouzdej.cz

Voda se pomalu vsakuje do hlíny,

která se třyptí malými, stříbrnými krystalky...

Moje první květina. Dostala jsem ji od L., když v závěru svých studií opouštěla po třech letech náš společný pokoj. Bála jsem se, že mi umře, nikdy jsem se nedokázala o kytky starat, ale L. mě ujišťovala, že to zvládnu, že taky koupila odolnou květinu... Dodávala mi tolik odvahy; a teď má malinké miminko a je z ní určitě úžasná matka, má milujícího manžela, rodiče, bratry... A hlavně to malé, úžasné "zlobidýlko", jak mi minule psala...Krásného, černovlasého chlapečka!

A kytka je taky krásná a roste... V létě jsme jí s D. koupili větší (a krásný) květináč, přesadili jsme ji spolu a D. ji teď hnojí, protože tomu rozumí rozhodně víc než já (fauně i matematice).

Je vůbec možné, že stejně tak i ve mně roste něco malinkatého?
Že proto, že jsem se neuměla zabít, jsem teď dala život něčemu novému? Nechtěla jsem přece na tomhle světě být; a teď do něj přivedu někoho tak zranitelného, tak bezbranného?
Absolutně závislého na mně?
Unesu tuhle zodpovědnost??

| lazarus