Brouzdej.cz

Dnes odpoledne D. odjel...

Strávili jsme tu příjemných 5 dní - tak trochu inkognito...

Moje matka totiž velice těžce nese rozchod s T.

Když jsme s M., její sestrou a budoucím švagrem cestovali po Pobaltí, zastihla mě zpráva, že si matka zlomila nohu. Stalo se to den poté, co mi poměrně hrubými slovy dala na známost, že zemřel jistý člověk... Pán, který pro mě hodně znamenal, ale ona ho bytostně nesnášela. Kladla mu za vinu snad vše, co se před těmi 9 lety (ehm? to už jsem tak stará?) stalo; co mě však trošku mrzí je skutečnost, že když ji něčím naštvu, dokáže mi vpálit do obličeje slova (o tom, že to vlastně všecko byla moje vina), která hodně bolí - i když to třeba navenek nedám najevo.

Tehdy jsem si potvrdila, že vše se člověku vrací (jako bumerang? nebo frisbee?). Matka si díky své zlobě a nenávisti (navíc k mrtvému člověku) ublížila - a umím si představit, jak skuhrala, protože poslední dobou se neskutečně utápí v sebelítosti... Já zase po přečtení té informace pochopila, že moje poslední prázdniny jsou v háji, neb se o ni budu muset starat. Což znamená jediné - nevytáhnout paty z domu, zalévat její kytky a čekat, kdy bude něco potřebovat (podat, připravit etc.), ba co hůř, neustále s ní sedět na zadku a poslouchat, jak se lituje, popřípadě spřádá intriky vůči zbytku příbuzenstva (ach, všichni jsou tak špatní!!!). Začala jsem strašně sprostě nadávat, protože tohle byly mé poslední prázdniny, které ani neměly kvůli praxi trvat ony obvyklé 3 měsíce... A sedla jsem si na své nové, krásné a drahé brýle... Celý zbytek výletu jsem pak bezmocně přivírala před slunkem oči (sed non fugias!) a nemohla se za ona vysvobozující černá skla skrýt, ani když jsem cítila potřebu uniknout pohledům svých tří spolucestujících... (O otravných chlapících - pohříchu většinou Rusů - ani nemluvě.)

Celé prázdniny jsem tak trávila inkognito... Odjela jsem za D. v červenci asi dvakrát, vždy jen na pár dní... Pak jsem se zase na pár dní vrátila, abych zjistila, že je to doma   n e s n e s i t e l n é,  a vrátila se oněch téměř 400 kilometrů.

Nakonec jsem usoudila, že je čas, aby matka poznala člověka, který mě jaksi vyvedl z bludiště (ať už to zni jak chce pateticky), a oznámila (pravda, poněkud krkolomně), že přijedu domů s někým, kdo u nás přenocuje a druhý den spolu pojedeme na Hradhouse. Protože od nás je to blíž etc. Ovšem to, co následovalo, si nikdo z vás neumí ani představit. Taková smršť výčitek, urážek, nadávek, blábolů všeho druhu... Bylo mi D. až líto, jak tam seděl v křesle a poslouchal, jak si s matkou už pátým telefonátem a dvoutisící smskou vyměňujeme názory na danou věc... Nakonec jsem se zasekla a řekla si - nechceš tam jeho, nebudu tam ani já... Asi týden měl můj telefon klid. Pak první vlaštovka - telefonát od babičky. "Kdy přijedeš?" Dvacátého, jak bylo domluveno... Ten den totiž rodiče odjížděli na dovolenou a dohodli jsme se, že budu "hlídat" babičku (fakt úžasné prázdniny). Později už babička telefonovala častěji, řekněme tak obden, a vždy se stejným dotazem - kdy přijedu. Jednou mi dokonce ráno brečela do telefonu, že se s matkou ani s ní otec nebaví (nedivím se, o čem by si s nimi asi tak měl povídat? pomlouvat příbuzné? zrovna on?!) a že chce umřít a že se asi zabije... Bylo to po dost těžké akci, třeštila mi hlava, vzbudila mě uprostřed nepříliš vydatného spánku... Vskutku jsem se těšila domů...

Nicméně, dvacátého večer jsem opravdu dorazila, s mínusovým kontem a ztvrdlými játry... S rodiči jsme se naštěstí minuli...

Druhý den jsem se pak babičky zeptala, jestli jí nebude vadit, když tu budu mít pár dní návštěvu. Noooo... Neprotestovala. Ještě jsme o tom spolu nemluvily, ale myslím, že proti D. nic nemá. Možná měla zezačátku - řekla bych jisté předsudky -, ale starala se o nás hezky, vyzvídala na něm kdeco (snad toto bude jediný kámen úrazu - jak totiž znám svou konzervativní babičku, jeho rodinnou anamnézu bude posuzovat jako nelichotivou). A tak. Seznámila jsem D. se svými přáteli (některými, nebylo přece jen tolik času; ale ty dva nejdůležitější poznal a to je hlavní), byli jsme se podívat na Barumku, do noci jsme se bavili, dopoledne dlouho vyspávali... Takové prázdniny jsem si přesně představovala; naštěstí mi byly dopřány alespoň v těchto 5 úžasných dnech... Ve čtvrtek se rodiče vrací, takže zase prchnu; už aby to bylo...

V říjnu, až se vrátím z praxe a z Říma (Roma alia idem), zpátky do školy, začneme spolu bydlet... Totiž, de facto jsme spolu bydleli už i předtím, ale teď to dostane jakýsi punc oficiality. Moje věci, původně jen uskladněné, dostanou své stálé místo; z klavíru se stane opravdická polička na knížky (zatím jsou tam jen tak naskládané v několika komíncích... Prostě se těšíme...

A potřebovala jsem se s někým o tuto radost podělit... Přeji všem dobrou noc.

| lazarus