Brouzdej.cz

Můj další výlev

Když člověka ovládne smutek...

Je nepřirozené, že tu není... Přísahala bych, že jsem ho minule slyšela, když jsem si nahoře v koupelně čistila zuby, jak jeho drápky ťukají o dlažbu... Sedím za stolem a koukám na jeho fotku. Už si nepamatuji, kdo ji fotil; asi matka... Chybí mu na ní půlka hlavy (takže to asi bude moje práce). Pak kouknu o pár centimetrů výš, na fotku matky, jak jede na koni a směje se. A pak si trochu sebetrýznitelsky říkám, smutnila jsem takhle dlouho a silně, když umřel děda? A napadá mě, co si jen počnu, až mi umře máma? Nedopadnu nakonec tak, že mě opustí všichni mí blízcí, milovaní... co potom?

V úterý se mě jedna spolužačka (jsme obě takové černé ovce kruhu, takže si dobře rozumíme) zeptala: "V kolika že to vlastně umřeš? V osmatřiceti?" Úplně jsem na to zapomněla... Ještě na gymplu mi totiž spolužák "vyvěštil" (škoda, že pro pejorativnost slova neexistuje žádný font), že umřu právě v tomhle věku. A kromě mě samotné i zhruba půlce třídy. Takže jsem si z něj dělala srandu, že mezi nás asi na třídním srazu po 20 letech bude muset hodit granát. Nabyla jsem dojmu, že ten vtip zůstal nepochopen, protože se nikdo nesmál...

Není to snad   n e k o n e č n ě   dlouhá doba??

Tento víkend jsem sdělila T., že už přesně vím, jakou písničku chci nechat zahrát na svém pohřbu. Kroutil hlavou a ptal se, jestli bych spíš neměla vybírat songy na svatbu.

To je zbytečné. Nikdy si mě nevezmeš...

| lazarus