Brouzdej.cz

Několik dojmů...

a žádné pojmy - aby se to nepletlo

První věta dnes měla původně znít Tolik se toho stalo! Ale když nad tím tak přemýšlím, kolik se toho vlastně stalo? Opravdu tolik? Možná ano, ale paměť bývá naštěstí milosrdná; pamatuji si jen útržky, detaily, které mi z nějakého důvodu uvízly v paměti. Nebudu (protože nemohu a ani nechci) je brát popořadě; koneckonců toto je snad jeden z posledních ostrůvků, kde na pořadí vůbec nezáleží...
Včera jsem se sešla s bývalou spolužačkou, se kterou jsme se neviděly rok a půl. Nakonec jsme – po složitém hledání času a místa setkání – zjistily, že jsme celý den strávily v Klementinu jen několik stolků od sebe – aniž bychom o tom věděly, přirozeně... Jak už to v životě chodí. (Skutečně?)
Při sdělování novinek mi V. řekla, že je to zhruba měsíc, co se rozešla s M. Kdybych měla použít opravdu výstižné slovo, tak mě to šokovalo – byli spolu už dlouho, dlouho předtím, než jsme se s V. poznaly. A tak jsem nad tím přemýšlela... S. se taky rozešla se svým Holanďanem, J. se Zajícem, I. s H. (konečně!), M. odešel od O. dokonce dvakrát... To mi – z nějakého velmi hloupého důvodu – dalo naději, že s T. spolu zůstaneme asi navždy (jak hloupě tohle jinak normální slovo může v některých situacích znít!). „Přežili jsme“ vztahy všech svých přátel, přežili jsme a přežíváme všechny karamboly, nepříjemnosti, všechny dobré a ještě lepší věci...
No ale není to vždy tak ideální, nemějte obavy!

Dobrá, tak se tedy přiznám... I když je mi tak stydně, že ještě nejsem schopná to en face říci nikomu... Někdy na sklonku minulého roku jsem pod dojem velmi silných emocí vyslovila přání, abychom se s T. vzali. Nešlo v žádném případě o racionální popud, prostě jsem jen chtěla, aby ten slib zazněl nahlas, abych slyšela samu sebe, jak jej říkám, před Bohem, před knězem... T. mě odmítl. Samozřejmě, z rozumných, racionálních, jasně pochopitelných důvodů; ale stejně to bylo jako dostat facku a plivanec do ksichtu...

Trápí mě však mnohem závažnější... věci? (Jak jen najít to správné, spravedlivé slovo, když mluvím o něčem tak smutném...?)
Náš pes asi umírá... Vím, vím, tohle už to bylo, snad i několikrát, a vždy se z toho za pár dní vylízal, ale tentokrát jsem odkázaná jen na zprávy z domova, takže nevím, nakolik si to matka jen přibarvuje a jak je to s ním doopravdy... Ale o tomhle ani nemohu psát, nejde to...
Poslední dobou mám totiž pocit, že smrt nad námi pořád krouží, velmi nízko; ale dosedá vždy na někoho jiného, blízkého, milovaného...

Byla doba, kdy jsem ani jednu minutu nevěděl, jak se dočkám minuty další. Ano, na tomhle světě můžete válčit, předstírat lásku, mučit bližního, roztahovat se v novinách, nebo jen pomlouvat souseda při štrikování. Ale pokračovat, prostě jen pokračovat, je někdy nadlidské. A on nadlidský nebyl, to mi můžete věřit. V smrtelné úzkosti volal, a proto ho miluji, přítele, který zemřel a nevěděl.
Na neštěstí nás nechal samotné, abychom pokračovali, ať se děje cokoli, ať se třeba hrbíme v temnici, a přitom abychom věděli, co věděl on, ale nebyli s to udělat, co udělal on, a zemřít jako on.
Albert Camus: Pád

Dějí se i další věci... Mám novou spolubydlící a ta „původní“ má také spoustu novinek. Ale o těch snad až někdy příště... Teď si jdu prohlížet fotky. O jednu z nich bych se s vámi chtěla podělit; a věřte, že když se na ni dívám, svírá mě úzkostný strach...

| lazarus