Brouzdej.cz

Pamatujete si, Platone, jak jsem Vám kdysi vyprávěla o svém duchovi?

Dnes jsem ho zase viděla... Pozorovala jsem ho malou škvírkou, stál tam, cítila jsem na sobě ten jeho pohled... Pak se otočil a odešel. Zmizel za rohem tak rychle, až mi to přišlo líto...

Potom se ale objevil znovu, na protějším chodníku. Kráčel směrem ke mně, a já se bála i těšila zároveň... Těžko se to vysvětluje... Venku sněžilo a já se ho ptala: "Jsi to ty? Jsi to skutečně Ty?" Zastavil se přímo za nějakým stromem, takže jsem na něj skrze ty obrovské větve vůbec neviděla; jen jeho obrys... Pak, po nekonečně dlouhé době, udělal pár kroků doprava a já spatřila tu černou tečku ve sněhové vánici... Zírala jsem na něj tak dlouho, že se začal vpíjet do té strašné spousty sněhu kolem sebe... "Běž už radši spát," vybízela jsem ho.
Jsi tak strašně prozíravá, řekl mi tiše. Ne, to ne, jen tě mám ráda, víš?

Venku hustě sněží a ty už ani nemáš odvahu podívat se z okna, jestli tam ještě je... Buší ti srdce, ale nemáš v sobě dost síly, abys to vše zastavila...

V pondělí sem přijde někdo cizí... Nechceš u toho být, a tak plánuješ, kam a za kým půjdeš, aby ses vrátila až pozdě v noci, kdy už ten cizinec bude spát...
Nechceš tady nikoho cizího... Tvůj maličký svět o několika metrech čtverečních, tvé jediné útočiště před vším tam venku... Bezpečný úkryt...
To skončilo. Teď už nikdy nebudeš sama; ani tady ne. Pořád tu někdo bude.

Vždyť i tvůj duch... se zase vrátil...

| lazarus