Brouzdej.cz

Magdaléna

(alter) ego

„Bohužel jsme se rozhodli pro jiného uchazeče. Přesto doufáme, že nám zachováte přízeň, a přejeme Vám hodně štěstí ve Vaší kariéře. S pozdravem Petr Slavíček, jednatel společnosti.“
Pročítala jsem si ten dopis znovu a znovu. Nechápala jsem, jak mě jen mohli nevybrat. Neúspěch, neúspěch, neúspěch! Ta slova mi bubnovala v uších. Zavolala jsem matce a ta se ani nesnažila být moc překvapená, natož pak zklamaná. „Přijeď domů,“ vyzývala mě. Sakra! Došla jsem do pokoje, v rohu seděl u počítače Jakub a přímo uprostřed místnosti ležel můj rozšklebený kufr, z něhož porůznu vypadávalo oblečení. Začala jsem vše bez rozmyslu strkat dovnitř. Jakub se vedle mě posadil a začal mě utěšovat. Toužila jsem, aby řekl, že to místo dostala nějaká hubená pipka v minisukni, že přesně někoho takového hledali a já pro ně byla až příliš seriózní, až příliš chytrá... Jakub však prohlásil, že pravděpodobně vybrali někoho s více zkušenostmi. Rozplakala jsem se. Zřejmě si myslel, že brečím, protože mě nevzali; ale já brečela proto, že mi neřekl to, co jsem si přála slyšet. Moje verze mi vyhovovala víc; samozřejmě ta jeho byla blíže realitě. To jsem si ale odmítala připustit a celou noc, když už Jakub oddychoval otočený ke mně zády, jsem se utěšovala představou zmalované afektované krávy, která přišla, přehodila nožku přes nožku a panu Slavíčkovi vypadnul můj životopis z rukou přímo do koše. Celou noc jsem strávila přemítáním nad touto promrhanou šancí a pozorováním šmouhy na stropě, vzniklou nešetrným zabitím komára. Vzpomínala jsem na tu noc, kdy jsme s Jakubem pořádali hon na bzučící komáry a s křikem se trumfovali, kdo jich dostal víc. Byla to stejně horká a dusná noc jako ta dnešní, jen jsem se cítila mnohem šťastnější.
Ráno jsem vstala časně a v kuchyni vařila Jakubovi černý čaj. Potom jsem se pokusila vyrobit si mléko do kávy podle návodu na krabici „Ovesné mléko“. Začala ho kupovat Jakubova matka místo obyčejného tekutého, protože, jak nám sdělila, mléko v krabici je ochuzeno o všechny výživné látky a vápník a další složky, tudíž pouze zbytečně zahleňuje organismus. Z kombinace prášku a horké vody jsem vyrobila bílé bláto, k jehož vylepšení nepřispěly ani dvě lžičky cukru; v tu chvíli jsem svou ranní břečkokávu vylila do výlevky a Jakubovu matku proklela do sedmého kolena. Je o devět let mladší než moje matka, denně poskakuje kdesi v posilovně, děsí se každého deka, ale tvář má díky soláriu a díky tomu, že je vychrtlá na kost, samou vrásku. Má matka na rozdíl od ní umí důstojně stárnout a oblékat se jako dáma. Přimhouřila jsem oči a hlavou mi prolétl šatník Jakubovy matky. Pak její slovník. Pak to, jak je posedlá vzhledem nejen u sebe, ale i u ostatních. A nakonec neodbytný pocit, že na ni asi začínám být lehce alergická.
Když se Jakub vykodrcal z postele, byla jsem už oblečená a odpočítávala drobné na tramvaj. Stále jsem v duchu srovnávala naše matky. Jakub za poslední tři měsíce zhubnul, což moje matka komentovala slovy „Sluší ti to.“ Jeho matka spustila desetiminutovou chválu, jak vypadá úžasně, jak už se na něj předtím nedalo koukat... Opravdu jsem ji začínala nenávidět.
V tramvaji jsme seděli potichu, Jakub držel můj kufr a já jsem zírala z okna. Míjeli jsme Dům služeb, v němž byla velká samoobsluha, květinářství a pak různé zkrášlovací salony. Jeden z nich měl dlouhá léta na okně modře napsáno „Manikůra – pedikůra“ a pokaždé, když jsem tudy jela, jsem měla nutkání vystoupit, zajít dovnitř a na jejich chybu je upozornit. Tentokrát však do úterního rána svítil nový, křiklavě žlutý nápis, uvedený správně. Tak ani tady už mě nepotřebují... Nikdo na světě mě nepotřebuje. Jsem úplně zbytečná.
Vlak byl plný lidí, kteří ani brzy po ránu nijak nevoněli. V kupé bylo i tak docela dost místa. Než se tam navalily dvě obtloustlé slečny s přízvukem, který mi trhal uši. Rozvalily se tak šikovně, že obsadily pět míst z osmi. Samozřejmě, že jedna z nich se lepila na mě. Nesnáším, když se mě cizí lidé dotýkají... Proto nemůžu chodit nikam mezi davy. Druhá slečna dlouze telefonovala se svojí „mamčou“ (brrr...), aby jí mimo jiné sdělila, že je „všecko oukej a sme naloděný a supr naložený a pani průvodčí řikala, že jako jedeme až na konečnou,tak se teda jako nemusime prej bát, že přejedem. No neni to supr, mamčo?“ Bláhově jsem se utěšovala, že slečny onou konečnou myslí poslední zastávku v Čechách. Vlak se s cuknutím rozjel a slečny vesele švitořily. Odložila jsem knihu, protože při této kulise jsem se nedokázala na čtení soustředit. Se zavřenýma očima jsem stále ze všech stran obracela a analyzovala svůj neúspěšný pokus najít si práci. „A v kolik jako máme bejt v tý Břeclavi?“ Ach ne...
Na nádraží jsem vyhlížela matku. Za chvíli se přiřítila v našem zeleném autě a otevřela mi kufr. Ani nevystoupila z auta, abychom se přivítaly; a to mě měsíc neviděla... Vší silou jsem stiskla čelisti, abych nezačala brečet. Nasedla jsem do auta k zářící matce, která mě políbila na tvář a chrlila obvyklé otázky: „Jak jste se měli? Nic se vám nestalo? Vystačily vám peníze? Co Bridgitte a Pierre?“ „Fajn, ne, jo, fajn,“ odpovídala jsem mechanicky. „Dostala jsem od nich hezký dopis, že jste byli vzorní hosté. Mám radost.“ Usmívala se a můj pokus o totéž se patrně vydařil. „Jsem moc ráda, že jste si to tam užili. Vypadáš spokojeně.“ Ach, mami, kdybys jen věděla...
„Zastavíme se ještě v obchodě, musím koupit nějaké ovoce.“ Věta, která vždy znamenala to samé – tlačím před sebou obrovský nákupní vozík, do kterého matka přihazuje tisíce věcí. Asi po pěti minutách se už se ztěžklým vozíkem nedá manipulovat a já při pokusu odbočit narážím do zboží i do lidí. Když vyjdeme ven, matka vzdychne, kolik zase utratila a jaká je to hrůza vést domácnost, když má člověk tak málo peněz, jako ona. Pak přemístíme nákup do kufru auta. „Čí je to kufr?“ „Můj.“ „A musí být v kufru?“ „Od čeho ho pak máme?“ „Nevejde se tam nákup.“ „Tak já ho dám na zadní sedadlo...“ „Radši ho dej na zem, kdoví, kde ležel...“
Projíždíme městem a matka si vzpomene, že zapomněla koupit psovi konzervu. Těžko uvěřit, že při takovém objemu nákupu na něco zapomněla. Uchlácholím ji, že odpoledne vezmu psa na procházku a to jídlo mu koupím.
Dalším tématem je můj otec. Matka si jako vždy stěžuje, jak se k ní chová, co říká a neměl by a co nedělá a naopak by měl... Vždy velmi důsledně ignorovala všechny mé žádosti, aby o něm se mnou nemluvila takhle, protože, koneckonců, je to můj otec a já nechci a přece ani nemohu poslouchat, jak jeho sexuální výkonnost výrazně poklesla... Potichu skřípu zuby a představuju si našeho psa, jak se klouže po duze a vlají mu uši. Hlavně to neposlouchat, jen to pustit jedním uchem tam a druhým ven; ne, raději to vůbec nepustit dovnitř, jen to nechat plynout vedle sebe, vylétne to samo ven... Zuřivě otáčím pákou, abych otevřela okénko. „Bude průvan, raději to trochu přivři,“ varuje mě matka.
Když začíná pomalu probírat můj včerejší debakl, zase k sobě silně tisknu obě čelisti. Moje matka však nahlas vyslovuje to, co jsem si myslela! Než začnu jásat, podezřívavě ji poslouchám – neříká to jen proto, aby mě utěšila?! Matka však své vize rozplétá až příliš ad absurdum, mluví o tom, že každý velký šéf má dvě sekretářky – jednu spolehlivou, pečlivou, většinou ženu ve středních letech, která o sebe sice dbá, ale není to žádná sexbomba; a druhou, mladinkou kočičku, která mu dělá pomyšlení... Moje chuť jásat pominula a nad jejími řečmi se mi zvedal žaludek. Takové kecy, kolik takových „velkých šéfů“ znáš? Jedinou mou verbální reakcí však bylo „Hmmm...“ Sveřepě jsem se dívala ven a pozorovala všechny lidi, které jsme míjely. Měla jsem strašlivou chuť vystoupit a dát každému z nich pěstí. Tento nával agresivity mě vnitřně nijak nepřekvapoval. V tu chvíli už ale matka zastavila před domem, což pro mě znamenalo jediné – rychle vyskládat nákup a utíkat dozadu, abych jí mohla otevřít garáž.
Pes skákal radostí a na dlaždicích mu ujížděly nožičky. Strčil hlavu do kufru a kontroloval, co jsem mu přivezla. Babička seděla – jako vždy – s nějakou háčkovanou příšerností v rukou a vyptávala se na totéž co matka. „Musím si dát sprchu,“ řekla jsem a vyběhla schody. Když jsem otevřela dveře svého pokoje, zavalila mě vlna sentimentu.
Vůně šamponu se rozlila po celé sprše. Zrůdo, hnusná zrůdo! Slzy se pomalu smísily s vodou z růžice.

| lazarus