Brouzdej.cz

Nevím, nerozumím...

Včera v noci jsem seděla u okna s poodhrnutou záclonou, bylo opravdu hodně pozdě, venku ani noha... Sledovala jsem, jak pomalu padá sníh, jak je v tom tichu skoro slyšet měkké padání vloček, měla jsem chodidla opřená o sálající radiátor...

Včera v noci jsem seděla u okna s poodhrnutou záclonou, bylo opravdu hodně pozdě, venku ani noha... Sledovala jsem, jak pomalu padá sníh, jak je v tom tichu skoro slyšet měkké padání vloček, měla jsem chodidla opřená o sálající radiátor...
Přemýšlela jsem o smrti. Tedy, jinak než před několika měsíci... Přemýšlela jsem o ní více všeobecně; přemýšlela jsem o mnoha věcech, asociační řetězce mi spoutávaly hlavu... Při pohledu na tiše padající sníh mě napadlo, jak bych si přála mít pohřeb v zimě, když sněží... Lidé stojí nad hrobem a vločky jim padají na víčka, stojí tam zachumlaní v kabátech, s šálami, čepicemi a kloubouky, s rukavicemi, s prázdným místem v srdci...
(Pak mě napadlo, že vdávat jsem se vždycky chtěla na přelomu jara a léta, kdy ještě není takové spalující vedro, na louce kousek od stavení, kde se narodil můj dědeček a před ním spousta jeho předků...)

Dlouho jsem tam takhle seděla a sledovala své myšlenky, kudy se ubírají; zda se mi vůbec někdy podaří nemyslet vůbec na nic...

Ráno mi telefonovala matka. Má jakýsi zvláštní dar téměř neomylné intuice, a tak se už od čtvrtečního večera pokoušela kontaktovat jednu ze svých dlouholetých přítelkyň... Snad to znáte - jedno z těch vzácných přátelství, které vám vydrží desítky let, i když už vás dělí stovky kilometrů a nemůžete se vídat tak často...
Když Zuzanka (odpusťte to hloupé deminutivum, ale opravdu jsem ji tak celý život oslovovala) nebrala žádný telefon a matce se vracely všechny zprávy, které jí psala, včera večer volala k její tetě a telefon zvedl Zuzankin bratr.
V pátek zemřela.


Ach, Platone, je to tak těžké, tak těžké! Cítím se tak hloupě... Jak si to vůbec dovoluju, takhle dumat o smrti, když ona dohnala někoho tak blízkého?? Až teď jsem se rozbrečela; celý den mi nějak chyběly síly... Až teď se ptám Proč, proč?, i když vím, že je to zbytečné, že se mi smrt jen posmívá...
Myslela jsem si, že jsem se jí před těmi pár měsíci dívala do obličeje z deseticentimetrové blízkosti, ale dnes jsem zjistila, jak jsem se strašlivě mýlila. Stála jsem kilometry daleko...

Ach pane Bože, Zuzanka umřela...

| lazarus