Brouzdej.cz

Velká a prázdná postel

Včera v noci to na mě zas padlo...

Pozoruji se zvenčí a cítím se bezradná. Co si jen počnu se svým životem, se sebou samou? Nejhorší je to v noci, když nemůžu spát, celý dům je tichý a já ležím na své obrovské posteli úplně sama, obklopena spoustou volného místa, obklopena prázdnotou.
Když tohle převalování trvá příliš dlouho, rozsvítím a čtu si. Čtu si cokoli, co mi padne pod ruku - Márquez, Achmatova, Vančura... Přesto nedokáži zahnat žádnou z myšlenek, které mi letí hlavou. Čtu písmenka, ale nejsem schopná vnímat to, co je za nimi. Zavřu knihu, zhasnu, zavrtám se do peřiny, ale zase jen zírám do stropu a rukou šátrám kolem sebe. Odhaduji, kolik místa je okolo. Byla asi chyba pořizovat si tak velkou postel, když v ní většinou budu usínat sama. Čekala jsem a těšila se na ni pět let, než si můj otec konečně udělal chvilku čas, ohobloval desky a smontoval ji. Krásná, mosazná, obrovská. V čele je malá dírka; prý po výstřelu. Rozehrává to mou fantazii; představuji si, jak v ní muž nachytal svou manželku s milencem, jak v ní seděl zoufalý sebevrah...
Je nádherná; přesto si druhou noc, kterou v ní trávím, říkám, že to byl omyl. Cítím se v ní tak ztracená! I teď, kdy na ní sedím, prsty se míhají po klávesnici, všichni v domě už spí...
Říkám si, proč jsem taková, jaká jsem. Proč nevydržím s nikým, ale ani sama? Kde dělám chybu? Někdo mi tady říkal, že o životě příliš přemýšlím a nežiji jej. Ale já o něm musím přemýšlet, zkrátka musím! Dokud jsem jen žila a nevnímala, že způsob mého žití může (a sakra i bude) mít nějaké následky, tolikrát jsem chybovala a bolelo to, bože, tolik to bolelo. Jsem slabá a neumím snášet bolest; proto ani nechci tolik chybovat. Nemůžu se už vystavovat bezstarostnosti, protože má (až na drobné výjimky) fatální důsledky. Samozřejmě, že "chovat se bezstarostně" neznamená "úplně ztratit hlavu". Ale v mém případě ano. A už se nechci a nemůžu chovat pošetile. Chci svůj život jen prožít, prožít, prožít... Tak, abych nakonec dosáhla toho, po čem tolik toužím - smrti. Ne, už žádné excesy. Další bych neunesla...

Anděl smrti perutí šelestí
a pak je hodinářem
umrlčí hodinky
natahuje v pelesti
František Halas: Sépie

| lazarus