Brouzdej.cz

Neúspěch

ad usum proprium

Stává se vám někdy, že bezdůvodně pláčete? Tedy, navenek to působí, že je to bezdůvodně, ale vás vevnitř hlodají pochybnosti. Kladete si otázku, jak to vlastně je - má člověk dělat jen to, na co stačí? Nebo zkoušet všechno, co před něj život postaví? Když neumíte zvládat neúspěchy, možná je pro vás lepší první varianta. Když jste povahou dobrodruh, pak asi ta druhá.
Je neúspěch opravdu tak špatný, jak se domníváme? Teď zrovna se jaksi nenosí být neúspěšný. V čemkoli - ve škole, v práci, ve vztazích... Neúspěchy jsou nepříjemné, a tak je vytěsňujeme ze svého života. Dumáme, proč se nám to či ono nepovedlo, a říkáme si: "Příště už to udělám jinak." Většinou to ale dopadá stejně jako minule, nebo ne?
Proč se vlastně tolik bojíme toho, že bychom v něčem neuspěli? Obraz neúspěšného jedince vystrčeného na (v horším případě za) okraj společnosti nás straší ve dne v noci. Podléháme této své můře a ženeme se někam, kde na nás čekají Úspěchy.
S neúspěšnými se nekamarádíme. Představujeme si je jako rozcuchané, zlomené hromádky neštěstí, které ztratily směr a potácejí se světem. Přátelit se s neúspěšným znamená stát se také neúspěšným, a to nechceme riskovat.
Neúspěch, neúspěch, neúspěch. Přichází, když na něj nejsme připraveni a zasáhne nás o to víc. Bolí. Trápí nás. Bojíme se jej.
Měli bychom se naučit přijímat jej jako běžnou součást svého života.
Ano, ale sakra - proč je to tak těžké?!

| lazarus