Brouzdej.cz

Zklamání

Ale co jsem vlastně čekala?

Jsem doma. Ale jsem už vlastně na návštěvě. Včera jsme asi do dvou do rána seděly s matkou na zahradě, pily víno a vykládaly si. Byla u toho také manželka mého bratrance; mají teď malé mimino.
Bože, to mimino! Včera odpoledne jsem přijela a než jsem se stihla pořádně přivítat s naším psem (de facto jediný živý tvor, kvůli kterému ještě jezdím domů)): už mě hnali k tomu malému stvoření. Sedělo tam a hrálo si s nějakými hračkami. Vymluvila jsem se, že si musím dát sprchu, protože se po tom dlouhém cestování rozhodně nemůžu přiblížit k člověku. Řekla jsem "Ono by se mě to leklo." a babička "Proč by se tě lekal? On je taký zlatý!"
Pak jsem sešla dolů, matka mi právě ohřívala oběd a já se teda měla seznámit se svým malým synovcem. Uff. Všichni okamžitě začali šišlat: "Je ťo těťááá? Ňóó... Hihihi..." Nemůžu si pomoct, ale běhal mi z toho mráz po zádech. Nesnáším, když se na malé děti šišlá; ale na druhou stranu - je to asi pochopitelné, ne? Spoustě lidí připadají malé děti roztomilé... Pak mě samozřejmě (jako vždycky!) vysvobodil náš pes, přiběhl k mým nohám a to byl dostatečný důvod jít s ním na zahradu a nechat mimino miminem.
Když jsem obědvala, matka se chystala jít si někam vyfotit kácení máje a dohodly se s bratrancovou manželkou, že půjdou spolu. Bratrranec hned začal šílet, kdo dá malému svačinu a tak... Řekla jsem si - debil. Jeho manželka ho přesvědčovala "To zvládneš!" a on byl naštvaný. Řekla jsem si - dvojnásobný debil. Pak můj otec pronesl "Je tady babička a zůstává tu i ona." a ukázal na mě. Klasika. Jako bych už mohla mít domluveno tisíc věcí, ale jejich tvorba plánů je nezpochybnitená a nenapadnutelná. Řekla jsem: "Vždyť já vůbec nevím, co s tím!" Otec mě hned poopravil" "Snad s NÍM, ne? Když je to ON." Brrr. Začala jsem se trapně hájit, jako že jsem myslela s TÍM DÍTĚTEM...
Babička (totiž prababička, máme-li být úplně pünktlich) to samozřejmě celé bez problému ošéfovala. Sice zase chtěla, abych se s "tím dítětem" družila, nicméně náš pes byl jako pravý hrdina v pravý čas na pravém místě.
A teď tedy k tomu večeru. Matka si stěžovala bratrancově manželce, že jsem jí kdysi řekla, že má v hlavě seno. (Aby bylo jasno, moje matka odjakživa všechny "historky" překroutí a vypráví úplně jinak; takže takhle vyhrocené to rozhodně nebylo). Pak mi bratrancova manželka řekla, že až se budu starat o plínky, ani mi nezbyde čas zabývat se knížkami. Vnitřně jsem doslova zuřila! Kde sakra všichni berou tu jistotu?! Tak jsem řekla, že nejsem tak úplně přesvědčená o tom, že chci mít děti. Pro matku to byl šok. Začala hned vyšetřovat, jestli nejsem lesbička. (Typické - bohužel.) Nedokázaly pochopit, jak může někdo - žena ke všemu! - přemýšlet v těch intencích, že mateřství není naplněním jejího života. Ble. Připadala jsem si, jako bych se ocitla zpátky někde v 19. století. Zkoušely na mě různá teatrální gesta typu "každý ptáček, každá žížala... koloběh života... i ty hvězdičky na nebi..." (Které se ale nerozmnožují, pravda :)) Moje matka byla nešťastná a naštvaná zároveň z toho, že ji připravuju o vnoučata, nechci zachovat život (jako by za něco stál); v neposlední řadě zmínila i ekonomické důvody. Jako bych už kategoricky odmítla mít děti; přitom já řekla jen "asi". Bylo to trapné a kapku i ponižující. Když jsem řekla, že rozhodně svou volbu nepovyšuju nad volbu jiných žen rodit děti, bratrancova manželka to pochopila, ale matka ne. Pak už na mě začala útočit různými zkazkami z mého dětství, jak jsem nosila ze školky sestře jablka, že přece nejsem takový egoista... Bylo to opravdu smutné. Takže se slovy "Je to moje volba, stejně jako si někdo zvolil rodičovství; nemusím si ji před nikým obhajovat a nemusím to ani nikomu složitě a několikahodinově vysvětlovat; prostě to respektuj." jsem odešla spát. Připadá mi, že matce tady opravdu měkne mozek. Všechno, co jsem na ní kdysi obdivovala, je pryč. Takže pokud jsem teď jezdila domů málo, snížím to na úplně nezbytné minimum. Jsem sobecká alespoň v tom, že nehodlám sledovat, jak se z mojí vzdělané, chytré a tolerantní matky stává naprostá nána, která každou odlišnost, a bohužel i názorovou, bere jako "extravaganci" a - což je možná ještě horší - mou snahu vymezit se vůči ní. Jak jsou ale lidé vztahovační, nemyslíte?
Btw, ještě jsme spolu dneska nemluvily - nějak se mi nechce scházet dolů a pokračovat v tomto tématu s otcem (který je však, pravda, poměrně tolerantní) a babičkou (to bude maso).

Omlouvám se, že jsem vás v tomto příspěvku zatěžovala zbytečnými podrobnostmi. Jen jsem v dané chvíli považovala vše za důležité.
Přeji vám všem hezký den, ať už jej trávíte s dětmi či bez...

| lazarus