Brouzdej.cz

Ona a já

* * * * * *

ONA A JÁ

Konečně doma! Měla jsem za sebou strašný den. Nic, na co jsem sáhla, se mi nepodařilo; vykouřila jsem asi osm cigaret, takže mé předsevzetí navždy s tím seknout opět vzalo za své; ujel mi před nosem autobus a musela jsem dalších dvacet minut tvrdnout na zastávce mezi samými důchodci a mrňousi; pohádala jsem se s Janou, takže na pravidelný přísun vypracovaných úkolů z řečtiny můžu taky zapomenout... Co horšího už by mě dneska mohlo potkat?
Zrovna jsem si myla ruce, když někdo zaklepal. Řekla jsem „Dále,“ dveře se pomalu otevřely a stála tam Ona. Ano, přesně ONA! Na vteřinu se mi doslova zastavilo srdce. Sakra! Co tu chce?! Doprčic, vím, proč přišla; moc dobře to vím... „Pojď dál,“ vybídla jsem ji. Vešla a zavřela za sebou dveře. Ovládla mě panika. Panebože, co teď budu dělat? „S čím ti můžu pomoct?“ Hlavně klid... „Jdu za tebou, protože si spolu musíme promluvit.“ No jasně... Tůdle! „A... my se známe?“ Dobře, velmi dobře. „Myslím, že jo,“ řekla trochu překvapeně. Zadívala jsem se na ni přesně tím pohledem, který jsem už několik týdnů nacvičovala před zrcadlem. Přesně ve stylu přemýšlím, přemýšlím, ale nemůžu si vzpomenout. „Já jsem Katka.“ „Katka...“ opakuju po ní a stále se tvářím, že netuším. „Černajová,“ obšťastní mě dokonce i svým příjmením, aby mi kapku pomohla. Zjevně je dost překvapená, že můj nechápavý výraz se vůbec nemění v ono „ahaaa!“. Jde mi to fakt dobře, musím se v duchu pochválit. „Ne, sorry. Fakt si nevybavuju.“ Mezitím se začínám převlékat. Ještě, že mám na sobě ty hezké kalhotky, bleskne mi hlavou. Vzala jsem si je ráno, když odsud Hanyzs odcházel. „A odkud bychom se měly znát?“ ptám se. „Asi nějak od vidění, ne? Totiž, nepamatuju si, že by nás někdo představil...“ „Já chodím s Radkem!“ dojde jí trpělivost a vybouchne. „No, to ti vážně gratuluju,“ zívnu nezaujatě. „S Radkem Hanákem!“ Zuří, ona opravdu zuří! Panebože, tohle malé, špatně oblečené a zanedbané stvoření se skoro třese vzteky. „Jo s Hanyzsem,“ říkám a tvářím se, že už vím. Jo! Jsem fakt dobrá! Dokonale jsem ji rozhodila! „To víš, jeho občanské jméno mi nic neříká, když už mu celé ty tři roky, co ho znám, říkám jen touhle přezdívkou,“ zasměju se a pouštím Psí vojáky. Hanyzs mi říkal, že poslouchá melodický popík, tak doufám, že ji Topolovy trylky trochu znechutí. „No, chodíte spolu, no a?“ ptám se trochu pobaveně. „Já jen... Já jen...“ kníká. Nervózně hází pohledem na počítač, odkud se valí „žiletky padlý baletky“. Pak se odhodlá, nadechne se a vpálí mi do obličeje: „Já vím, že spolu spíte!“ Zamrazí mě v zádech. No vážně, doslova mi po páteři přejede Smrtka se svou kosou. Vypadám ale udiveně. Ani bych to do sebe neřekla, jak tuhle trapnou situaci dokážu skvěle zahrát. „Prosím tě, a to víš od koho?“ ptám se jí. „To ti určitě navykládal Fencl, že jo?“ Vidím, jak trochu znejistěla. Mávnu rukou. „Fencl, to je totální kretén, tomu nevěř ani slovo. Když jsme se spolu asi před rokem trochu chytli, vyhrožoval mi, že si na mě vymyslí všelijaké kecy a už se mnou v životě nikdo nepromluví. Jenom mě překvapuje, že jsi mu to sežrala,“ říkám. Páni, docela mě baví dělat z ní pitomce. „Ale já ho tady mockrát viděla,“ brání se. „Ty ho špehuješ?!“ tvářím se pobouřeně. „Ne!“ Zdá se mi to, anebo se mi tu brzo rozbrečí? „Podívej, sem chodí spousta lidí,“ vysvětluju jí. „Já i moje spolubydlící jsme zoón politikon, takže...“ zasměju se. Jo! Jo! Jásám v duchu. „Hm...“ Evidentně jí došla řeč. Ehm. Přijde další výlev, nebo už zůstanu ušetřena a ona konečně vypadne?! „Jen jsem si to s tebou chtěla vyříkat,“ hlesne. No, že jsi toho ale namluvila... „Asi už radši půjdu,“ dívá se na mě. Hurá, říkám si v duchu. „Tak jo,“ usměju se na ni. Otevře dveře a...
Do prdele! Na chodbě stojí Hanyzs, s nataženou pravou rukou... Zrovna se chystal sedmkrát zaklepat – náš smluvený signál. Vyvalí na nás oči. Tak teprve TEĎ je to trapná situace. „Co... co tu... Co tu děláš?“ koktá. Ona na něj jen zírá a není schopná odpovědět. „Já tu bydlím,“ pokouším se o vtip, „a Hanka tu byla na návštěvě,“ dodám. „Katka,“ opraví mě a vypadá pěkně nakvašeně. „Aha, promiň.“ Bonus! „A co tu děláš ty?!“ spustí ona na něj. „Já... já... Já jsem přišel Pavle vrátit jedno cédéčko,“ chrlí ze sebe a kleká si k batohu, aby z něj to CD vyhrabal. Královsky se bavím. „Já... Já ho asi zapomněl u Vydry, nezlob se, zítra ti ho donesu.“ Samozřejmě. Žádné cédéčko jsem mu nikdy nepůjčovala – nemá přehrávač a já mám navíc všechnu hudbu v mp3. „Pěkně kecáš,“ syčí na něj naštvaně. „No, tak abychom snad šli dovnitř, ne?“ říkám. Oba se na mě s údivem podívají. „Nemusíme to tu řešit na chodbě, aby to každý slyšel, že,“ vysvětluju. Zapadnou za námi dveře. „Tak se posaďte,“ pobízím je. On si sedá na moji postel, ona na tu protější; já se pro jistotu posadím na židli u stolu. Chvíli po sobě jen tak koukáme. Když se Hanka, totiž vlastně Katka nadechuje, aby prolomila mlčení, začne mi zvonit telefon. Spása! Vyskočím, říkám jim „Hned jsem zpátky!“ a utíkám ven na chodbu. Ať už mi volá kdokoli, musím mu poděkovat, že mě odtamtud vytáhl – začínalo tam být pěkně dusno! „Prosím,“ s úlevou vydechuju. Volá mi babička, že už ji pustili z nemocnice, že tam zhubla tři kila (což jí rozhodně neuškodí), že bude dostávat dvakrát denně injekce atd. atd. Valí na mě lavinu slov, sdělení a informací a já ani nemám čas, natožpak sílu ji vnímat. „Mám se dobře... Škola dobrá... Jo, učím se...“ odpovídám jí už zcela automaticky. Rozloučíme se a musím jí slíbit, že příští víkend přijedu domů. Stojím na chodbě s telefonem v ruce a přemýšlím, co teď. Nechci šmírovat za dveřmi, co si ti dva uvnitř vykládají, ale nejde to jinak. Třeba budou mluvit nahlas...
Jo, kdyby nahlas! Doslova tam na sebe hulákali. Stála jsem vedle dveří, opřená o zeď, a poslouchala je. Najednou se dveře rozletěly a rozzuřená Katka vyběhla ven. Ani se neohlédla, takže mě neviděla. Ještě jsem chvíli počkala a pak jsem zaklepala. Tentokrát ne sedmkrát; ani by se to sem v tuto chvíli nehodilo. Vešla jsem dovnitř, kde Hanyzs seděl s hlavou v dlaních a lokty opřenými o kolena. Nebrečel, to samozřejmě ne – v životě jsem ho neviděla brečet...
„Dostal jsem kopačky.“ „Páni,“ vydechla jsem. „Netvař se, že jsi překvapená,“ podíval se na mě naštvaně. „No... Jsem! Zcela upřímně! Myslela jsem, že když si tě pořád tak hlídá, že o tebe bude... Bojovat.“ Sakra! „Já věděl, že to nemám dělat, já to věděl!“ „Podívej, to už je teď jedno. Ale, předně jsi jí o tom vůbec neměl říkat!“ „Jo, já vím, sakra! Co teď budu dělat? Co teď mám jako dělat?!“ zaúpěl. „To nemyslíš vážně?!“ Byla jsem pěkně naštvaná. „Stejně jsi s ní už nechtěl být, ne? Všude jsi o ní rozhlašoval takové věci, ne zrovna lichotivé. No jen si vzpomeň!“ „Já vím, ale stejně...“ „Co stejně?“ „Když já ji mám ale rád...“ „Děláš si ze mě srandu?“ „Ne, nedělám. Jako tebe mám taky rád, fakticky, ale...“ „Přestaň mě srát, ale hned!“ začala jsem křičet. „Když ji máš do prdele rád, tak co ještě furt dřepíš tady? Tak za ní snad jdi a řekni to JÍ, ne?!“ Bože, bože, to je ale tupec, říkala jsem si. „Ale ona mě už nechce v životě vidět,“ řekl vyčítavě. „Prokrista, to se říká vždycky,“ obrátila jsem oči v sloup. „Fakt?“ „Netvrď mi, že jsi překvapený. Nehraj to na mě!“ řekla jsem výhružně. „Ne, fakt nevím,“ tvářil se zmateně.
Vstala jsem a zapálila si cigaretu. Nabídla jsem mu, ale zavrtěl hlavou. Moje spolubydlící sice nekouří, ale vůbec se mi nechtělo chodit na balkón. Sedla jsem si zpátky k němu a začala mu vysvětlovat, jak že to s těmi záludnými větami typu „už za mnou nelez“, „nechci tě už nikdy vidět“ nebo „vypadni a už se neukazuj“ vlastně je. Poslouchal, přikyvoval a pak mi vzal z ruky cigaretu a potáhl si. Takhle to děláváme vždycky ráno, než odejde. Stojíme na balkóně, on mě drží kolem ramen a kouříme jednu cigaretu napůl. V životě jsem se s nikým o cigáro takhle nedělila – jen s ním.
A pak mě napadlo, proč tady vlastně zachraňuju jeden jeho prapodivný a neperspektivní vztah, když s ním už tři roky spím? Charakter to asi nebude, ten viditelně postrádám. Možná výčitky? Nepřišla jsem na to. A tak jsem mluvila a mluvila, on poslouchal, kouřili jsme spolu jako za starých dobrých časů... Když jsem tu cigaretu típla, bylo ticho.
Krčil čelo, jak usilovně přemýšlel. Pak vstal, přehodil si přes rameno batoh a vykročil směrem ke dveřím. V tu chvíli jsem ani nedokázala identifikovat, jestli je mi to líto. Ale asi bylo. A pokud ne, tak za nějaký čas zaručeně bude.
Vzal za kliku a podíval se na mě. Zarytě jsem zírala do země. „Pavli,“ oslovil mě. Zvedla jsem hlavu. Ty oči budou za chvíli plné slz, tak snad aby radši šel, aby mě takhle neviděl...
„Tak... Já asi půjdu...“

| lazarus