Brouzdej.cz

Jak jsem se učila pádlovat

Na motivy klasiků Šimka a Grossmana

Každý tráví letní prázdniny jinak. Někdo preferuje adrenalinové výlety, na kterých odrovná svůj zdravotní stav až do dalších prázdnin, jen proto, aby se mohl opět zřídit. Jiný naopak má raději lelkování na pláži v nějaké exotické zemi, aby se mohl nechat nakazit rozličnými tropickými chorobami a přitáhnout je domů. Když mi bylo sedm nebo osm let, čekala mě dovolená na vodě.
Sjíždět Vltavu jsem se vydala spolu se svým tatínkem, jeho přáteli a jejich ratolestmi. Ze všech zúčastněných jsem byla nejmladší, ale ničeho jsem se nebála. Všechny naše věci jsme sbalili, no řekněme spíše naházeli do plastových sudů. Následovala velice nebezpečná akce, kdy tatínkové za pomoci různých řemínků připevnili kanoe na auto. Zpočátku vypadala spolupráce našich otců jako sjezd Patů a Matů z celého světa, ale nakonec se dobrá věc podařila a my jsme vyrazili do světa, vstříc neznámému osudu. Cestou do jižních Čech jsme nakoupili benzin za bezkonkurenčních 19 Kč/l. Kdo by odolal? Nutno přiznat, že jeho kvalita se záhy projevila.
Jakmile jsme dojeli na místo seznámil nás velitel výpravy s nejdůležitějšími pravidly: „Na vodu nesmí maminky a zubní kartáčky.“ Brala jsem to velmi vážně, avšak jak se později ukázalo, maminky nesdílely tento názor. Zubní kartáčky též ne. Kromě toho jsem zahlédla i samotného vedoucího výpravy, jak si zuby tajně čistí.
Atmosféra na vodě mě okamžitě uchvátila. Ačkoliv se to někomu může zdát zvláštní, líbilo se mi máchat se v ledové vodě, večeřet polévku ze špinavého kotlíku a spát ve stanu prolezlém mravenci. Tatínkové byli velmi liberální, a proto nám do hlavy vtloukali pouze jednu jedinou věc – „Až se vás maminky budou ptát, jak bylo na vodě, co řeknete?“ „Dobře, pěkně, pěkně.“ museli jsme odpovídat sborem. Byl to hit.
K vodě neodmyslitelně patří večerní táboráky, připravené z ilegálně nařezaného dřeva z lesa, za doprovodu kytary. Existovalo několik osvědčených melodií, ale s přibývajícími hodinami a ubývajícími zásobami piva originalita rapidně vzrůstala. Jednou uprostřed hluboké noci se naši bujaře bavili. Snažili se zazpívat píseň Pramen zdraví z Posázaví. Jazyk se jim však už trochu pletl, paměť začala vypovídat službu, a tak píseň vyřvávali a komolili několik hodin, nedbajíce na noční klid. Kolem třetí hodiny ranní se kdesi otevřel stan a cizí hlas odříkal správná slova písně, kterou zakončil: „A už buďte pro boha zticha!“
Další věc, kterou jsem se na vodě nenaučila je péče o hygienu. Sprchy v campech vypadaly většinou odpudivě, takže se tato procedura často vynechávala. Navštívili jsme však nově vybavený areál, kde byly krásné čistoskvoucí sprchy. Fronta k nim sice končila v nedohlednu, nicméně jsem se statečně zařadila. Bylo to uvnitř pěkné, o tom žádná. Voda byla sice studená, ale za to se za ní platilo, což bylo příjemné překvapení. Díky ostatním hysterickým ženským lačnícím po čisté vodě jste si pak navíc připadali stejně vítaní jako Žid na schůzi SS.
Jak jsem již zmiňovala, byla jsem největší špunt. Vedlo to i k tomu, že si se mnou někdy nechtěli ostatní hrát. Jednou mě přišli poprosit, abych jim koupila cigarety, protože v kiosku je nechtěli prodat ani nejstaršímu z nich. Samozřejmě jsem si u nich chtěla udělat očko a tak jsem se vydala na misi. Udělala jsem na paní u pultu psí oči a pronesla jsem dětským hláskem: „Potřebovala bych cigarety pro tatínka.“ Všechno šlo hladce a já byla hvězda. Těsně před odjezdem z tohoto campu mě čirou náhodou poslal pro cigarety i můj tatínkem, čímž byla má důvěryhodnost dovedená k dokonalosti. Na jejich obranu bych měla podotknout, že dnes už nikdo z nich nekouří a stali ze z nás dobří přátelé.
Někdy se ale stávalo, že ostatní děcka vyšla někam později večer a já musela zůstat s našimi tatínky v hospůdce, resp. v campu. Točili v něm pivo, jak jinak. Abych se zabavila, stála jsem frontu s každým půllitrem, který vyprázdnili, aby ho výčepní znovu naplnil. Tak to šlo dlouho do noci. Sám výčepní se mě žertovně ptal, jak toho sama tolik vypiji. Když se už chystali zavřít, poslali mě tatínkové pro „šest lahvovejch“. Pan výčepní mě smutně pozoroval, jak se snažím všechny lahve odnést, až se rozhodl mi pomoci. Přinesl piva k našemu stolu se slovy: „Šetřete trochu to dítě!“
Samotné sjíždění řeky bylo, abych tak řekla, druhotným produktem. Jako háček jsem si počínala slušně, ale naši zadáci byli neustále „upádlovaní“, a proto jsme často museli tvořit tzv. „soulodí“. Spočívalo v tom, že jsme naše kanoe dali vedle sebe, navzájem se drželi a nechali se volně unášet proudem. Tatínkové tato přestávky využívali k likvidaci piva v plechovkách, které měly přivázané k lodi zajištěné i chlazení ve vodě, a k naší smůle také ke zpěvu. Bohužel nebylo to vždy jen legrace. Při sjíždění jezu nebo při projíždění peřejí, jsme se často vykoupali. Loď se překlopí, sudy, ač vodotěsné, začnou být odnášeny proudem na všechny strany, stejně tak i pádla, bez nichž bychom daleko nedojeli. V neposlední řadě začne řeka odnášet i vás, ač v plavecké vestě. Proud vás táhne a vy si omlátíte nohy o každičký kámen, který v té řece je. Kupodivu je to stále ta lepší varianta. Jednou se kanoe překlopila na mě a já pod ní zůstala uvězněná. Řeknu vám, že to je vám pak plavecká vesta platná jako slovní zásoba profesionálnímu fotbalistovi. Balvany všude kolen navíc nezničí jen vás, ale také vaši loď. A to je potom teprve legrace. Když se ve dnu udělá díra, začne se kanoe nezadržitelně plnit vodou tak, že se jí nestačíte zbavovat. Musí se tedy opravit. Takové akce jsem byla svědkem. Tatínkové vytáhli loď na břeh a poslali nás pryč, aby se nám nic nestalo. Nevěděla jsem proč, zůstali jsme opodál a sledovali jejich precizní práci. Voda je mokrá. To by ještě nebylo nic tak zvláštního, ale kanoe, která se vytáhne z vody je žel bohu mokrá také. Což je při laminování jaksi nežádoucí prvek. A jak parta kutilů dokáže nejrychleji usušit loď? Samozřejmě ji polije lihem a zapálí. Ten, kdo tuto hořlavinu rozléval zřejmě nebyl nejšikovnější, protože několik vteřin po škrtnutí sirkou začala noha mého tatínka hořet. Tehdy jsme teprve pochopili, jaké nebezpečí nám hrozí a klidili jsme se pryč. Tatínkovi se sice nic nestalo, nicméně tento způsob depilace není právě nejvhodnější, a proto to doma nezkoušejte.
Naše kanoe má modrobílou barvu. Koupili jsme si vlastní, protože bylo jasné, že jezdit na vodu se stane tradicí. Pokud mě paměť nešálí, nikdy jsme ji už nepoužili, protože stárnoucí tatínkové přesedlali na pohodlnější rafty. První raft, který jsem viděla nikdy nezapomenu. Uprostřed něho stál soudek piva a všichni si z něj čepovali. To už zřejmě hraničilo s adrenalinovými sporty, protože jeden z účastníků s půllitrem v ruce zvolal: „Kdo neskáče, není Čech!“ a zmizel v řece.
Když jsme se vrátili domů, zbylo mi mnoho vzpomínek a životních zkušeností. Horlivě jsem se rozběhla k mamince a začala jí celý výlet detailně a hlavně barvitě vyprávět. Jakmile vyslechla celý příběh, propadla jsem v usedavý pláč. „Co se děje?“ ptali se mě. Se slzami v očích jsem špitala: „Já zapomněla říct, že jsme se měli dobře, pěkně, pěkně!“ Dnes už vím, že to nebyla až taková tragédie a že by se to maminka nakonec stejně všechno dozvěděla. Hlavní je, že jsem se naučila pádlovat. Ahoj!

| Jirynka