Brouzdej.cz


Přečtěte si: všechno | články | krátce





Doporučujeme: vyhrajte reklamní USB flash disky podle vašeho vlastního návrhu.

Před svatbou

Někdy v roce 2007 jsem byl požádán jedním amatérským divadlem, jestli bych mohl napsat nějakou delší povídku, která by se odehrávala v jedné místnosti. A ta měla posloužit jako základ pro divadelní hru. Jak to dopadlo nevím. Onen text jsem před časem náhodou objevil a zde je.

Místností se rozlehlo pronikavé cinkání zvonku a současně se ozvalo: „Svatební zvony zvoní, svatebčané k obřadu míří!"
Na gauči ležící Luboš sebou cuknul a s protaženým obličejem se pozvolna posadil a nevěřícně se zadíval na svého otce Ivana.
„A kdo bude nevyspalý, tomu hrozí, že svatbu prospí!"
„Co blbneš, táto?" vysoukal ze sebe Luboš, jemuž nepříjemně hučelo v hlavě.
„Ty teda vypadáš. To jsi pomáhal vydatně Radkovi s tím loučením se svobodou, že,"
„No jo, v tom baru se slavilo hodně. Kde je vlastně Radek?"
„Když jsem se chtěl vosprchovat, tak jsem ho viděl vyspávat ve vaně. Jestli ho někdo nevzbudil, tak tam spí doteďka,"
„Co dělá ve vaně!?"
„Asi si jí v noci splet s postelí. Bude mít slušnou kocovinu. Aby pak v rozhodujícím vokamžiku byl schopnej říct ano."
„Ježišmarja! Proč si ho nevzbudil!"
„Chtěl jsem ho lehce postříkat sprchou, ale voda neteče. Asi stávkuje potrubí."
„Jak neteče voda?"
„Prostě neteče."
„Běž prosím tě vzbudit rychle Radka, než ho v tý vaně vobjeví Eva!"
„Máš vopilý i nohy?"
„Nech si ty vtipy, táto. Já musím rychle zorganizovat přípravu na svatbu!"
„Co hodláš vorganizovat? A jak to, že si spal tady na gauči!?" ozvala se jeho manželka Eva, která vyšla z pokoje.
„Já jsem nějak nestačil dojít do postele."
„To není poprvý."
„Hlavně, když k tobě do postele došel v minulosti, když vo něco mělo jít," ozval se děda Ivan.
„Dědo, některé vaše poznámky jsou nevhodný."
„Za ta léta jste si všichni určitě už zvykli, ne."
„Já tedy ano," vysoukal ze sebe Luboš.
„To Radek má taky pěknou kocovinu, co!"
„Mňoukat jsem ho sice neslyšel, ale do vopice nemá určitě daleko," pronesl s úsměvem děda.
„Jdu ho vzbudit!" vyhrkla rozhodně Eva a rychlým krokem vstoupila na začátek schodů. Současně se však z koupelny ozval výkřik, který se mísil se zvukem stříkající vody.
„Myslím, že Radek právě zažívá, jaký to je být buzen sprchovým budíkem. A to znamená, že už nám zase teče voda," mínil děda.
„On je v koupelně!?" vyhrkla Eva.
„Jestli to není jeho dvojník, tak je to von," řekl děda, načež se prudce otevřely koupelnové dveře, v nichž se objevila promočená oblečená postava.
„Snad si nespal ve vaně!" vyhrkla Eva.
„Asi ano," vysoukal ze sebe Radek.
„Hned to voblečení ze sebe sundej a plav se vykoupat! Vždyť máš dneska svatbu!"
„Já vím."
„Musíš bejt jako ze škatulky a zcela ve střízlivém stavu!" pronesl Luboš.
„To hlavně platí pro tebe. Sedíš na tom gauči a vejráž jako vyvoraná myš!"
„Voda zase neteče!" vykřikl Radek a vyběhl ve spodním prádle z koupelny.
„To je teda průser! Kde se umyjeme!?" vyhrkla Jana, sestra Radka, která sbíhala schody.
„Při nejhorším venku. Slušně tam chčije. Stačí se namydlit a vyběhnout ven. Přes ten živej plot nás stejně nikdo neuvidí," řekl děda.
„Vy máte, dědo vopravdu někdy blbý nápady!" mínila Eva.
„Ale umejt se určitě musíme. Takhle na svatbu jít nemůžeme," pronesl Luboš.
„Tak by byla svatba vodložená kvůli zapáchajícímu ženichovi a jeho rodině," řekl s úsměvem děda.
„Na hloupé vtipy vás teda vopravdu užije. A vy se tomu ještě smějte! Dneska je nejdůležitější den týhle rodiny! A my máme velkej problém! Neteče nám voda!" vyjekla Eva.
„A venku tak krásně prší," řekl děda, načež dotančil do předsíně, ze které se vrátil s deštníkem v ruce. Ten poté rozevřel a začal podivně tancovat, přičemž nahlas zapěl: „Déšť je můj kamarád a já mezi kapkami tančím rád," A poté narazil do boku gauče, na který dopadl a vzápětí se ocitl na klíně Luboše.
„Co blbneš, táto!" vyhrkl Luboš.
„No je přeci významný den téhle rodiny. Tak se ho snažím trochu oživit," řekl a zároveň se ozval hluk sprchy, což znamenalo, že zase začala téct voda.
Luboš seděl s namočenou žínkou na hlavě u stolu, na němž měl hrnek s kafem. Přitom s nelibostí poslouchal svou ženu a dceru, jak lamentují za dveřmi koupelny, v níž byl děda Ivan.
„Dědo, už se tam zase v tý vaně dlouho rácháte! Všichni se potřebujou dneska vykoupat! A přestaňte tam hulit tu vodní dýmku, je cejtit až sem!" vyhrkla Eva.
„Vůně vodní dýmky koupelnu provoní, člověka to při mytí osvěží!" zarecitoval z koupelny děda.
„Jestli zase přestane, dědo týc voda, tak budu muset přemluvit nějaké sousedy, abychom se u nich vykoupali!" pronesla Jana.
„V sexy oblečení, tě Janičko všichni v týhle čtvrti, ochotně pustí do vany."
„Proboha už vylezte!" vyhrkla Eva. Záhy se otevřely dveře a z koupelny po čtyřech v županu lezl děda.
„Už tedy lezu," pronesl s úsměvem.
„Na srandičky vás teda dědo, vopravdu užije!" mínila Eva.
„Sranda musí bejt, i kdyby se dneska ta svatba nekonala!"
„To jste teda zase, dědo něco řekl. Běžte se rychle voblíct, abyste tady po domě nepobíhal v županu těsně před vodjezdem na svatbu!"
„Jak tak koukám na Luboše, tak ten bude mít problémy vůbec vyjít z tohohle domu," pronesl s úsměvem, přičemž nakročil na první schod.
„Von se Luboš dá po koupeli rychle do kupy!" vyhrkla Eva.
„Zkuste společné sprchování. To dokáže divy!" řekl děda při chůzi po schodišti, zatímco Eva pootevřela ústa a Luboš protáhl nad hrníčkem s kafem obličej.
„Ty máš teda ránu! Do vobřadu budeš stoprocentně ve svý kůži! To si nemohl s tím chlastáním počkat na dnešek?" vyhrkla Eva poté, co si sedla na gauč.
„Všechno bude dobrý. Já si dám sprchu a bude mi fajn." „To bude muset bejt fajn! Musíš řídit!"
„To zvládnu!"
„Ještě abychom na tu svatbu kvůli tobě jeli taxíkem! Do dědova auta se všichni nevejdeme!"
„Hlavně žádnou paniku. Všechno proběhne v naprostém pořádku."
„Jak tě znám, tak jsi určitě udílel Radkovi rady do manželství."
„To si piš, že jo."
„Tak hlavně, aby se jimi moc neřídil."
„Jak to myslíš?"
„Tak jak jsem to řekla."
„To nebylo moc vtipný!"
„Ale pravdivý!"
Luboš protáhl obličej, a když upíjel, tak se ozvalo pronikavé bzučení zvonku a on leknutím vytřeštil oči, což mělo za následek, že se polil.
„Někdo zvoní!" vyjekla Eva.
„To bude asi teta Květa," mínil Luboš.
„Ta má přijít až později!"
„Asi se už nemůže dočkat svatby a nás. Půl roku nás přeci neviděla, což mi však vůbec nevadilo."
„Dělej! Běž votevřít!"
„Nejdřív se podívám voknem, kdo stojí u branky," pronesl Luboš a za okamžik došel k zácloně před oknem.
„Hele, u branky je nějakej chlápek s brašnou přes rameno. To asi teta Květa nebude."
„Ježišmarja! To bude ten elektrikář, co ho máme vobjednanýho!"
„Na dnešek?"
„To si zařizoval ty! Vůbec to není vhodný, aby se tady teď vrtal v elektrice!"
„Co mu ale řekneme?"
„No ty mu něco řekneš!"
„Tak mu prostě nevotevřeme. A bude to."
„Ty máš teda nápady!"
Ve stejný okamžik se však z prvního patra vilky ozval hlas dědy Ivana.
„Já vám, pane elektrika hned jdu votevřít. Von tady dneska, totiž panuje trošičku zmatek. Já se v elektrice taky vyznám, ale všichni mají strach, že by to kvůli mně bouchlo až v elektrárně."
„Tvůj otec je zase jednou iniciativní! Až tě ten elektrikář uvidí, tak kdo ví, co si vo tobě pomyslí. Nechceš se radši někam schovat?" zeptala se Eva.
„Já se před nikým schovávat nebudu!" vyhrkl Luboš.
„Aby se vás ten elektrikář nelekl. Ty Luboši vypadáš, jako když tě přežvejkala kráva, ty Evo, v tý noční košilce působíš dost vyzývavě a proti světlu je vidět ledacos!" pronesl děda, když rychlým krokem scházel schody.
„To už přeháníte!" vyhrkla Eva.
„To se tu hodláš před ním takhle producírovat?" zeptal se Luboš.
„To určitě ne! Bude stačit, když uvidí tebe, jak tady budeš předstírat, že nemáš vopici!" řekla Eva a odešla rázným krokem přes místnost do pokoje.
Zanedlouho vstoupil do místnosti elektrikář s dědou, zatímco Luboš byl už v komoře, kam rychle vešel poté, co se spatřil ve velkém zrcadle v předsíni.
„Tak to je ten lustr, který nám přestal svítit, i když žárovky nejsou prasklý," pronesl děda.
„Máte tu vysoko strop," pronesl elektrikář.
„V našem rodě jsou samí dlouháni, tak se nedivte."
„Máte nějaký schůdky?"
„To víte, že jo. Taky jsou v garáži chůdy, ale na nich by se vám asi blbě stálo."
„Na chůdách určitě nehodlám stát!"
„Ty jsou určený hlavně k chození. Před lety jsem na nich klidně s dýmkou procházel celý město. Jen byl problém si s nimi nenápadně vodskočit na malou."
„To se nedivím."
„A jednou mě na nich chytla pořádná sračka. Na veřejný záchodky mě nechtěli pustit, a tak…“
„Prosil bych vo ty schůdky," přerušil vyprávění dědy elektrikář, který nechápavě třeštil oči.
„Už se pro ně, pane elektrika řítím!" pronesl děda a vběhl do předsíně. Zkoprnělý elektrikář vzápětí uslyšel velkou ránu a čísi výkřik.
„Co tady Luboši vyvádíš?" ozval se z předsíně hlas dědy.
„Au! Moje hlava!" pronesl Luboš a elektrikář vykulil oči, když do místnosti vstoupil rozcuchaný muž v pomačkaném obleku, jenž se držel za čelo. Za ním kráčel děda se schůdky, který hned začal vysvětlovat: „To je můj syn, zrovna dneska se chystá na svatbu svýho syna a v komoře si krátil dlouhou chvíli."
„Dobrý den. Můj otec je velký šprýmař. Tak neberte vážně to, co říká," řekl Luboš a odkráčel do kuchyně.
„Tu bouli si nejlíp zamáčkneš naběračkou!" vyhrkl děda, zatímco elektrikář vylezl na schůdky k lustru, u něhož chvíli něco kutil.
„Tak co jste zjistil?" otázal se děda.
„Že vám do toho lustru neproudí elektrický proud. Budu se muset podívat na jeho připojení. Mohl byste prosím vypnout v týhle místnosti proud?"
„Samozřejmě!" řekl děda a rychlým krokem odešel do předsíně. Schůdky se pod elektrikářem zakymácely, přičemž se on snažil z nich slézt. Mezitím děda dal páčky pojistek dolu, načež se ozval ženský výkřik z koupelny a současně elektrikář dopadl i se schůdkami na koberec.
Eva rychlým krokem vyšla z pokoje a na sobě měla přes noční košili oblečení kožich, který jako první popadla ve skříni.
„Co se to tady proboha děje!" vyhrkla a zadívala se na rozpláclého elektrikáře, který se nacházel na koberci, přičemž skuhral ostošest. A zároveň se nevěřícně na ní zadíval.
„Dobrý den. Já si narazil loket! Co to máte za pitomý schůdky!" pronesl naštvaně.
„Ty schůdky koupil můj syn, když byly zlevněný. Tak se nedivte, rozhodně nejsou kvalitní," pronesl děda Ivan, který přišel z předsíně.
„Já jsem je nechtěl koupit, ale Eva pořád do mne hučela, abych je koupil," ozval se Luboš, jenž do místnosti vstoupil z kuchyně, přičemž si naběračkou stále zamačkával bouli.
„Co si zase vyváděl!?" vyhrkla na něho Eva.
„Udělal berany, berany duc po tmě se schůdkami v komoře," řekl děda.
„Ty jsi vopravdu nešika!"
„Táta je rval z komory a nevšiml si, že sem tam taky já."
„Kterej blbec vyhodil pojistky! Zrovna jsem vylejzala z vany!" rozkřikla se Jana, která vyběhla z předsíně a měla kolem těla danou osušku.
„Pan elektrika mě požádal, abych vypnul proud, a tak jsem ho vypnul," pronesl děda.
„Vy jste dědo vypnul proud v celý vilce!?" vyhrkla tázavě Eva.
„To bude jen na chvíli. Pan elektrika určitě rychle přijde na to, proč ten lustr nesvítí."
„Já nejsem žádnej pan elektrika! A nenechám se tady zmrzačit! Poroučím se!" vyhrkl elektrikář a vyběhl z místnosti do předsíně, načež se ozvalo prásknutí dveří.
„Vidíte, co jste způsobil!" vyjekla Eva.
„Hlavně klid, využiju toho, že je vypnutej proud a podívám se na zapojení lustru," pronesl děda a poté, co postavil schůdky, tak na ně začal lézt.
„Táto, neblbni a slezl!" vyhrkl Luboš.
„To bude jen chvilka."
„Dědo, slezte! Na tohle není čas!" pronesla ostře Eva.
„Vopravdu dědo, na ten lustr se vykašli," ozvala se Jana.
„Co se může udělat teď, to se nemá odkládat na pozdější dobu," mínil děda a oběma rukama začal manipulovat s uchycením lustru u stropu. Ten se pojednou rozhoupal, zasáhl dědu do hlavy a ten vzápětí seskočil ze schůdků, na které záhy dopadl lustru. Pak se za několika výkřiků ozvala rána, načež na koberci ležela čtveřice postav, schůdky a těsně nad kobercem se houpal rozbitý lustr, který držel jen na drátkách. Tohle vše rozesmátě pozoroval Radek s cigaretou v ústech na začátku schodiště a pak nahlas řekl: „Vy byste určitě vyhráli, hlavní cenu v tom pořadu Neváhej, a toč!"
„To se vám dědo, zase něco povedlo!" vyhrkla naštvaně Eva.
„Zdá se, že jsme to všichni přežili bez úhony, a to je to hlavní," mínil děda Ivan.
„S vámi si babička teda musela užít!" pronesla Eva.
„To víš, že si se mnou užila. Za těch mnoho let manželství bylo veselo i neveselo."
„Táto, přestaň dělat rozruch! Dneska je důležitej den týhle rodiny!" ozval se Luboš.
„Přiměřený rozruch přeci není ničím špatným."
„Všichni tu dneska děláte nějakým způsobem rozruch! Až se začnete chovat normálně, tak začnu věřit v boha!" vyhrkla Jana, která odkráčela do pokoje.
„No vidíš. Až znormálníme, tak budeme mít doma třeba jeptišku," pronesl děda.
„To by ještě teda scházelo. K tomu ale naštěstí nikdy nedojde!" řekla ostře Eva.
„Vás poslouchat, to je teda něco," ozval se Radek, který seděl na schodech a kouřil.
„Ty kouříš Radku!" vyjekla na něho Eva.
„Nějak se musím uklidňovat. Dneska to vypadá na dost rušnej den. Mám vobavu, co se kvůli vám ještě dneska semele."
„Típni tu cigaretu! Máš na sobě voblek! Načichne ti kouřem!"
„Počítej Radku s tím, že na dnešní den do smrti nezapomeneš," pronesl děda.
„Já taky na dnešní den díky vám nezapomenu. Podívejte se! Ze stropu spadla i vomítka. Teď tu budu muset taky luxovat!" řekla naštvaně Eva.
„Zrovna teď budeš luxovat?" otázal se Luboš.
„Jo! A to kvůli dědovi. A ty se běž rychle vykoupat! Brzo přijde teta Květa!" řekla Eva a uchopila vysavač, co stál v rohu místnosti. Šňůru zastrčila do zásuvky a stiskla na něm tlačítko. K jejímu překvapení se však neozval charakteristický hluk vysavače.
„Zatraceně! Jak to, že nefunguje!?" vyhrkla.
„Protože jsou stále vyhozený pojistky," řekl děda.
„Tak je hned nahoďte!" vyjekla.
„Už je pádím nahodit. To budeš luxovat v tom kožichu?" zeptal se děda a Eva rychle ze sebe svlékla kožich a zahodila jej. Ten dopadl na překvapeného Radka, který stále kouřil na schodech. Za chvíli se místnosti rozléhal hluk vysavače a zdálo se, že už předsvatební rozruch má tahle rodina za sebou. Ale jak už to bývá, zdání klame.

Děda Ivan seděl na křesle u stolu a všem barvitě vyprávěl, jak probíhal jeho svatební den.
„A když jsem si měl s babičkou navlíct prstýnky, tak sem je najednou nemohl v náprsní kapse saka najít. Ke svému zděšení jsem prstem nahmatal ve vnitřku kapsy díru. V tu chvíli jsem se zpotil jako ta kostelní myš. Všichni na mne koukali a pan farář vytušil, že se něco stalo. Hned rukou ukázal na podlahu a mně bylo jasný, že mi na ní spadly. A taky, že jo. A při vohýbání pro ně mi prasklo ve švu kvádro, spadly mi brýle a vypadlo mi z nich sklíčko. Inu, takový trapas v kostele bych nikomu nepřál,"
„Tak to se určitě Radkovi nestane!" mínila Eva.
„To určitě ne," vysoukal ze sebe Radek, který si opakovaně zasouval dlaně do kapes saka.
„Kde máš vlastně Radku prstýnky?" zeptala se Eva.
„Táta je má při sobě," odvětil.
„Jak to, že je máš při sobě?" vyhrkla tázavě Eva.
„Radek mi je dal v tom baru, aby je neztratil," řekl Luboš, který tušil, že nastane rozruch.
„Proč jsi je tam nesl!?" zeptala se ostře Eva.
„Chtěl jsem je ukázat kámošům."
„Kde jsou ty prstýnky!?" vyjekla Eva a postavila se.
„Já je měl v kapse v tom voblečení...," soukal ze sebe Luboš.
„Ty si je nevyndal z kapsy!?"
„Asi tam zůstaly, nikdy je tady nevidím," mínil Luboš.
„To se mi snad zdá!"
„Nezdá," pronesl děda.
„Vokamžitě utíkej do prádelního koše a najdi ty prstýnky!" vykřikla Eva, což Luboše téměř katapultovalo z gauče. A za chvíli z předsíně létalo do místnosti různé oblečení.
„Ty to voblečení házíš jako večerníček ty listy," poznamenal s úsměvem děda a vzápětí na stůl dopadly spodky.
„Co blbneš!" pronesla ostře Eva a za okamžik vběhla do předsíně, přičemž jí na hlavě přistála podprsenka.
„No hledám to svoje voblečení!" řekl Luboš.
„Ale pitomým způsobem!"
Za chvíli jej v koši objevil a rychle obrátil kapsy na ruby, ale prstýnky v nich nenašel.
„Tak v kapsách nejsou," řekl zkoprněle.
„Musej tady někde bejt!" vyhrkla Eva a začal také vztekle vyhazovat zbylé oblečení. Pak se naklonila na dno prádelního koše a přejela jej prsty.
„To je teda průšvih! Ani na dně nejsou!" vyjekla.
„Někde určitě jsou," ozval se Radek
„To víte, že někde jsou. Určitě se nevypařily," řekl děda.
„To máš pravdu, dědo, ale musí se najít! Jinak to bude bez nich na tý svatby trapas!" vyhrkla Jana.
„Trapasy má tahle rodina pořád," pronesl děda.
„Teď není čas na srandu! Musíme je najít, i kdybychom tady měli všechno vobrátit naruby!" řekla ostře Eva.
„Já je určitě měl v kapse a ještě jsem na ně koukal, když jsme přišli z baru," mínil Libor.
„Tak to ti tady určitě někde vypadly!" vyjekla Eva.
„Je to možný."
„Ty jsi pitomej! Všichni na kolena a prolezeme celou místnost!" rozhodla Eva a záhy všichni lezli po čtyřech.
„Tak mě tak napadlo, že si tu Evo, luxovala. To ty prstýnky asi budou ve vysavači," řekl po chvíli marného hledání děda a všichni se na Evu zadívali přísným pohledem.
„No vidíš to! Kdybys tady neluxovala, tak by se ty prstýnky našly hned!" vyhrkl Luboš.
„Kdyby je Radek nenosil do toho baru a ty ses tam nevopil, tak bychom je nehledali!" řekla Eva, přičemž vstala a rychle došla k vysavači.
„Kdyby v týhle rodině zavládla nuda, tak by nám na hlavy spadly stropy," pronesl děda Ivan.
„Kam na ty prupovídky dědo chodíte?" zeptala se Eva, když otevírala vysavač.
„Nikam na ně nemusím chodit. Stačí tady s vámi žít."
„S vámi si taky užijeme svý,"
„Legrace musí bejt, i kdyby neměla bejt."
„Radši dědo, přineste z komory tu velkou krabici. Musím do ní vysypat ten sáček."
„Já tam pro ni skočím!" ozvala se Jana a rázně vykročila místností k předsíni, přičemž zakopla o Luboše, který s protaženým obličejem klečel a držel se za záda.
„Tatí, co tady blbneš!" vyjekla, když se rozplácla na koberci.
„Co blbneš ty! To mě nevidíš!?" rozkřikl se Luboš.
„Vokamžitě se postav! Máš na sobě kalhoty vod vobleku!" vyjekla Eva.
„Asi mám housera!"
„Já tě narovnám. Nasadím ty Nelsona!" pronesl děda a hned k němu přistoupil.
„Táto, neblbni!" vydralo se z úst Luboše, ale to už se on postavil k němu zády a provlékl své ruce jeho rukama.
„Počkejte chvíli! Já si skáknu pro kameru!" řekl Radek a vyběhl rychle schody a za okamžik filmoval.
„Přestaňte voba okamžitě blbnout!" vyhrkla Eva, když se děda předklonil a Luboš vyjekl.
„Táto! Teď mi v zádech příšerně ruplo!"
„Tak to jsme na dobrý cestě!"
„Aúú!"
„Za chvíli budeš fit!"
„Vy dva nemáte rozum! A ty to přestaň filmovat!"
„Já ho teda mám!" ozval se Luboš.
„To víš, že jo. Jsi přeci po mně!" řekl děda, načež oba ztratili rovnováhu. To mělo za následek, že vrazili do Evy, která za výkřiku spadla do křesla. Zároveň upustila z rukou pytlík z vysavače, který byl už otevřený, a mezitím děda s Lubošem dopadli na koberec, což celé filmoval za hurónského smíchu Radek.
„Ježišmarja! To se mi snad zdá!" vykřikla Eva.
„Bohužel se ti to mami nezdá," mínila Jana.
„Tak tohle se může stát vopravdu jen u nás!" řekl Radek, který stále filmoval a přes malou obrazovku se díval na dvě ležící postavy, na něž se vysypal obsah pytlíku z vysavače.
„Táto, voni se mi ty záda daly do kupy," řekl Luboš, přičemž vstal a začal poskakovat.
„Tak to je skvělé. To se mi zase něco povedlo!" pronesl děda Ivan.
„To se vám vážně zase něco povedlo! Fofrem si běžte vykartáčovat voblečení do koupelny!" rozkřikla se Eva, která se vrhla na vysypaný obsah sáčku z vysavače.
„Zatraceně! Nikde ty prstýnky nejsou!" vyhrkla vzápětí naštvaně.
„Někde určitě budou," pronesl Radek, který pořád filmoval.
„Vypni tu kameru a koukej mi pomoct najít ty prstýnky!" rozkřikla se Eva.
„Jo! Jsou to tvoje prstýnky a tvoje svatba!" ozvala se Jana.
„Já vím, ale už jsme je tady hledali všude."
„Tak mě tak napadlo, že by mohli bejt zapadlý v gauči. Na něm se Luboš tak nádherně vyspával z vopice," ozval se děda, který vstoupil do místnosti.
„A ještě by mohli být třeba taky v akváriu," poznamenal s úsměvem Radek.
„I když jsem byl vopilej, tak nejsem tak blbej, abych je házel do akvária!" ozval se Luboš z předsíně.
„Já si vzpomínám, jak si jednou v mládi v opileckém stavu házel do akvária cínový vojáčky a křičel si na ně, aby plavali," řekl děda a současně se sklonil ke spodní části gauče. Ve stejný okamžik totéž udělala i Eva a oba se navzájem praštili hlavami.
„Dědo, tohle zvládnu sama!"
„To vím, chtěl jsem jen pomoct."
„Aby ten gauč byl pak k sezení," ozval se Luboš.
„To bude. A kdyby ne, tak aspoň si konečně po letech koupíte novej. Tenhle se jednoho dne pod našima zadnicema stejně rozpadne," mínil děda.
„Když se po něm budou válet vopilcové, tak se to stane," pronesla Eva a Luboš se ušklíbl. Pak odnímatelné části gauče dali na koberec a zasunuli své dlaně do útrob gauče.
„Nahmatal jsem nějaký prstýnek!" vyhrkl děda.
„Šaháte mi na ruku!" pronesla Eva.
„A ty zase na tu mojí."
„Heuréka!" zvolal náhle děda a v jeho dlani se objevila dvojice prstýnků.
„Tak to je úžasný dědo!" zvolal Radek.
„Je důležitý mít doma dědu!" pronesla Jana.
„Škoda, že vás dědo, nenapadlo se do toho gauče podívat ze všeho nejdřív," řekla Eva.
„Hledali jsme ty prstýnky vylučovací metodou," mínil on.
„Bože, tady je binec!" vyhrkla poté Eva.
„To se uklidí," řekl Luboš.
„Tak můžeš s tím úklidem začít!"
„Já musím být vopatrný kvůli těm zádům,"
„Já ti je když tak zase narovnám," ozval se děda.
„To už bych nerad zažil!" řekl Luboš a současně se ozvalo zazvonění.
„Ježišmarja, to bude určitě teta Květa!" vyhrkla Eva.
„Ta umí přijít pokaždý v pravou chvíli," mínil děda.
„Je to fakt teta!" řekla Jana, která došla k oknu.
„Běž jí Radku votevřít!" pronesla Eva a Radek rychle vběhl do předsíně. Za chvíli se však vrátil a v ruce držel kliku.
„Vona nám u dveří vypadla klika. A ta druhá s tou tyčkou je asi vypadlá venku," řekl s protaženým obličejem Radek.
„Za to určitě může ten elektrikář, když bouchnul dveřma!" mínil Luboš.
„A dveře nám tím pádem přestaly plnit svůj účel," řekl děda Ivan.
„Nestůjte tady jako tvrdý Y! Ty Radku rychle vylez voknem ven a nasaď tu kliku z venku. A ty zase nasaď tuhle zevnitř!" pronesla ostře Eva na Radka a Luboše, zatímco teta Květa opakovaně zvonila.
„Ta nám ještě prozvoní zvonek skrz zeď," řekl děda a došel k jednomu z oken, které otevřel. A mezitím druhým oknem hbitě vylezl Radek a poté běžel podél zdi ke dveřím.
„Zdravím tetu Květu! My nejsme hluchý jako někdo!" pronesl nahlas děda.
„Dědo, zase se naštve jako při minulý návštěvě!" ozvala se Jana.
„A pak byl aspoň vod ní půl roku klid."
„Proboha dědo, dvakrát si rozmyslete, co před ní budete říkat!" pronesla Eva.
„Třeba bych se jí mohl zeptat, kolik za ten půl rok vystřídala chlapů."
„Jen to ne!"
Ve stejný okamžik vstoupil rychle do místnosti Luboš a v ruce držel kliku.
„Co je!? To vy dva už neumíte nasadit ani kliku?" vyhrkla Eva.
„Vona tam ta druhá klika nikde není. Radek jí tam nikde nenašel," vysoukal ze sebe Luboš.
„He, he. To si jí ten elektrikář vzal sebou jako památku na návštěvu jedný bláznivé rodiny," pronesl s úsměvem děda.
„No nazdar!" vydralo se z úst Evy.
„Jestli teta není ženou, co umí procházet zdí, tak poleze voknem," řekl rozesmátě děda.
„Nedělejte si, dědo z tohohle legraci!" vyhrkla Eva a došla k jednomu z otevřených oken, z něhož se vzápětí vyklonila.
„Teto, já se moc vomlouvám, ale nám se porouchaly dveře. My ti pomůžeme sem oknem."
„Nejedná se zase vo nějaký žert dědy Ivana?" zeptala se teta, když došla k oknu.
„Za to může elektrikář. Měl při odchodu nějak naspěch."
„Tuším, kvůli komu to asi bylo!"
„Radku, pomoz tetě do vokna. Já vás chytnu za ruce," řekla Eva a uchopila jí. Za okamžik se teta ocitla na spodním rámu okna v ležící poloze.
„Aúú! Moje ruce!" vykřikla, přičemž kopla nohou Radka do hlavy.
„Nekoukej a pomoc mi s tetou!" vyhrkla Eva na Luboše, který hned k ní přiskočil. Vzápětí však teta za výkřiku dopadla na Evu, která se ocitla na koberci, a Luboš spadl na obě dvě.
„Teta Květa oknem vchází a Janu s Lubošem na koberec sráží," pronesl děda, který držel v ruce kameru a vše nafilmoval.
„Já jsem si myslela, že u vás bude panovat před svatbou zmatek, ale tohle jsem vážně nečekala!" vyhrkla teta Květa, která se držela za záda a pozvolna usedla do křesla.
„Já se vám teti vomlouvám. Dneska je tu od rána trochu blázinec," řekla jí Eva.
„U vás byl vždycky blázinec, zvláště když je tady děda Ivan," pronesla teta.
„S blázincem máte přeci taky své zkušenosti," ozval se děda a teta zakoulela očima.
„Já tam byla dobrovolně kvůli psychickým problémům a byla jsem na voddělení s volným režimem!"
„Jen do tý doby, než jste se nevrátila z vycházky, že."
„Dědo, přestaňte! Dnes je hezký den a nebudeme si ho kazit vošklivýma vzpomínkama!" pronesla Eva.
„Co jste tu proboha vyváděli?" zeptala se teta při pohledu na rozbitý lustr, co visel až na koberec, pohozený vysavač, vysypané smetí a rozebraný gauč.
„Von tu byl elektrikář," řekl Luboš.
„A to vám taky spravoval vysavač a hrabal se v gauči?"
„My jsme tady teti něco hledali," ozvala se Jana.
„A našli jsme to!" poznamenal Radek.
„To vám zase něco děda Ivan z recese schoval, že,"
„Já jsem nic neschoval. Ale vzpomínám si, jak jste si schovala vkladní knížku a pak jste jí několik měsíců hledala po bytě. Hledací návštěvy se staly postrachem u všech vašich příbuzných i těch vašich povedených kotrmelín," pronesl děda.
„Koho myslíte těma kotrmelínama!?" vyhrkla teta.
„Ty vaše kamarádky. Mohli byste založit klub drben."‘
„A vám by prospělo, abyste na starý kolena absolvoval kursy slušnýho chování!"
„Tak už toho nechte. Za dvě hodiny musíme bejt v obřadní síni!" ozvala se Eva.
„To polezeme ven voknem?" otázala se teta.
„Určitě kvůli vám nebudeme vyrážet dveře," mínil děda.
„Luboši! Hned k těm dveřím sežeň kliku!" vyhrkla Eva.
„Do těch dveří ale nebude pasovat žádná klika vod těch dveří, co máme v bytě," řekl Luboš.
„Říkal si, že máš vod každejch dveří rezervní kliky!"
„To mám. Musel bych se podívat do komory."
„Tak se tam rychle podívej!"
„V tom bordelu co tam je, tu kliku bude hledat ještě zítra," poznamenal děda.
„Tak byste mu měl pomoct," pronesla teta.
„Máme vůbec vozdobený auta?" řekla tázavě Eva.
„Nemáme!" vyhrkla Jana.
„Já se vo to postarám!" ozval se děda, načež rychle vstal a ze skříňky vzal krabičku, která obsahovala bílé stuhy. Jednu z nich vytáhl a k úžasu všech počal po místnosti se stuhou tancovat jako nějaká mažoretka.
„A teď vám milá této, předvedu, jak se ladně dostanu voknem ven!" pronesl a po chvíli k němu dotančil. Poté zvedl pravou nohu co nejvíce a hodlal překročit v přikrčené poloze dolní část okna. Přitom se však hlavou praštil o jeho horní rám a s protaženým obličejem spadl na koberec, přičemž se všechny stuhy z krabičky vysypaly a dopadly na něho.
„Dědo! Co blbnete! Chováte se jako malej kluk!" vyhrkla Eva.
„Trpí stařeckou pubertou," ozvala se teta.
„To vokno je moc malý," pronesl děda Ivan, který seděl na koberci a držel se za hlavu.
„Radku, vozdob ty auta!" řekla Eva.
„Já se teda trochu upravím, abych na tý svatbě vypadal k světu," mínil děda a stále si přejížděl prsty po hřbetu hlavy.
„Jestlipak ty vaši nastávající příbuzní jsou na vás psychicky připravení?" zeptala se kousavě teta Květa
„Náhodou, babička té, co si Radek bere, je velmi šarmantní dáma. Je už několik let vdova a velmi hezky jsem si s ní popovídal. Cítím vzájemné sympatie," řekl děda.
„Cože!?" vyhrkli všichni sborově.
„Že by další svatba na vobzoru?" pronesla Jana.
„No nazdar! Mne už v týhle rodině nic nepřekvapí!" ozvala se teta.
„Mne zase nepřekvapí, pokud zůstanete, teto Květo na vocet," řekl děda, když kráčel po schodech a ona zakoulela očima, přičemž otevřela ústa dokořán.
Z předsíně se ozývalo rachocení, které se mísilo s nadávkami a do toho všeho se ozvalo pronikavé zvonění.
„Ježišmarja, kdo to může být? Za půl hodiny vodjíždíme!" vyhrkla Eva a rychle doběhla k oknu.
„U branky je nějakej vousatej chlap. Toho vůbec neznám," řekla poté.
„To je táta Mirka, jak mu patří ten bar, kde jsme včera byli," pronesl Radek a poněkud mu ztuhnul výraz obličeje.
„Dobrý den. Je votevřeno, pojďte dál," zvolala na něho z okna Eva. Muž otevřel vrátka a rázně vykročil ke dveřím vilky.
„Dveře nám nejdou votevírat. Musíte k nám voknem!" sdělila mu Eva.
„Přeji dobrý den. Já jsem Kratochvíl a chci mluvit s vaším manželem a synem!"
„Tak pojďte dál, tedy spíše polezte," řekla mu Eva a on hbitě vlezl oknem do místnosti.
„Dobrý den pane Kratochvíl," pozdravil ho Radek.
„Taky přeji dobrý den. Je mi to trapný, že vás všechny takhle ruším o svatební dni, ale bez zaplacení se vodcházet nemá!"
„My jsme se s Mirkem dohodli, že tu útratu zaplatíme po svatbě," soukal ze sebe Radek.
„Mirek je pitomej! Já jsem majitelem toho baru. Jen jednou jsem tam nebyl a děly se tam šílený věci!"
„Co jste tam v tom baru vyváděli!" vyhrkla Eva.
„Pozvali si tam za mýma zádama striptérky!"
„Cóóóó!! Lubošííí!" vyjekla Eva a z komory, co byla v předsíni, se ozvala rána, načež do místnosti vstoupil Luboš a měl kolem krku naraženou část židle.
„Lubošíí! Prej jste si do toho baru pozvali striptérky, a ještě jste nezaplatili!" rozkřikla se na něho Eva.
„To nebyl můj nápad. To vymysleli chlapi, ale všechno proběhlo v klidu," soukal ze sebe Luboš, který pobledl v obličeji.
„Můj bar není žádnej striptýzovéj podnik! A všechno pití i s koktejlema bylo prej na vás. Tady je účet. A ten dělá třitísíce šetset dvacetpět korun," řekl Kratochvíl a ukázal dlouhý účet.
„Vopravdu tolik jo?" zeptal se s protaženým obličejem Luboš.
„To jste se voba zbláznili! Kolik vás stáli ty striptérky!" rozkřikla se Eva.
„Na ně jsme se složili s chlapama," pronesl Luboš.
„A teď potřebuju zaplatit tuhle částku."
„Jak to, že jste mi neřekli, že v tom baru bude dámský striptýz! To bych šel s vámi!" ozval se děda, který scházel ze schodů.
„Ježišmarja dědo! Ještě vy si z toho dělejte legraci!" vyhrkla Eva.
„Vy jste tam v tom baru vopravdu chyběl!" pronesla teta.
„Kdybyste tam byla vy za striptérku, tak by všichni utekli a nezůstal by tam takovej mastnej účet."
„No dovolte!" vyjekla teta.
„Mne hlavně zajímá, kdo uhradí tu částku," řekl Kratochvíl.
„Sluch mám ještě celkem dobrý, tak jsem vše slyšel. Tady máte čtyři papírky, které vás jistě potěší," pronesl děda a v dlani svíral čtyři tisícovky.
„To je ale moc."‘
„Já se v tom baru určitě brzo stavím a ten zbytek peněž tam dodatečně utratím."
„Tak vám tedy děkuji a přeji veselou svatbu a tobě Radku dobrý start do manželství," řekl Kratochvíl a namířil si to do předsíně.
„Oknem!" vyhrkla Eva a on se rychle otočil a jím vylezl ven.
„A jak to tak vypadá, tak za chvíli tím voknem polezeme i my," mínil děda.
„Táto díky! Já ti ty peníze hned zejtra dám," pronesl Luboš.
„No to je strašný! Takovou vostudu jste si udělali den před svatbou!" vyhrkla Eva.
„Stávají se horší věci. Neměli bychom už vyrazit?" zeptal se děda.
„Tahle rodina přitahuje maléry jako magnet kov!" ozvala se teta.
„A vy zase naopak vodrazujete vod sebe mužský," řekl děda.
„To už je vrchol drzosti!"
„Nechte toho, dědo! Ty si tu kliku nenašel?" zeptala se přísně Eva.
„Vona tam někde bude," soukal ze sebe Luboš.
„Tak to polezeme voknem! To je teda dobrý! Vo tom včerejšku si ještě promluvíme!" pronesla ostře Eva.
„Hlavně, že jsme bez újmy přežili tenhle předsvatební rozruch," mínil děda.
„Takovýhle druhý ráno už nechci zažít," řekl Radek.
„To já taky ne," mínila Jana.
„Myslím, že zážitků ještě dneska bude dost. Hejbněte kostrou, abychom nepřijeli pozdě!" zvolala Eva.
„Vzhůru tedy Radku do instituce zvané manželství!" pronesl děda, zatímco Luboš jako první vylezl oknem.
„Já polezu tentokrát sama!" řekla teta a počala lézt oknem. Dopadlo to však tak, že z něho za výkřiku spadla a to přímo na Luboše, který se jí snažil zachytit. A oba se záhy rozplácli na dlaždičkách.
„To víš Luboši. Teta nemá moc příležitostí se válet po chlapech," okomentoval to děda.
„Už dědo, prosím vás mlčte a lezte!" vyhrkla Eva a hned za ním prolezla i ona následovaná Janou a Radkem. Pak děda začal nahlas notovat melodii svatebního pochodu, přičemž všichni došli před zahrádku k autům a zdárně odjeli.
KONEC

| insolitus







ABC Brouzdej ; blog @ brouzdej.cz | Přihlásit se Vytvořil Pavel Ptáček © 2003 - 2005 ( o webu ) | Hostováno u FORPSI | Doporučujeme: webmaster tools