Brouzdej.cz


Přečtěte si: všechno | články | krátce





Doporučujeme: vyhrajte reklamní USB flash disky podle vašeho vlastního návrhu.

Jak jsem přišel na poště o iluze-4

A jsou tu další vzpomínky na poštovní realitu poloviny 90. let 20. století.

Jakákoliv firma je závislá na lidech, tedy na lidském faktoru. A když ten selže ve velkém počtu, tak zákonitě i chod firmy se potácí. A já jsem si brzo po nástupu na poštu plně uvědomil, co znamená výraz: Když selže lidský faktor.
O některých pošťácích vedoucí už předem věděli, že do práce v určitých dnech nepřijdou. Mezi ně patřili třeba fanoušci jistého fotbalového klubu, který když vyhrál důležitý zápas nebo ligu, tak vedoucím bylo jasné, že s některými pracovníky následující pracovní den nemůžou počítat. A tak se všem dodatečně psala dovolená nebo náhradní volno.
Našli se i tací jedinci, kteří se tzv. házeli marod po dobu trvání olympiád. Jiní zase „promarodili" rok co rok letní prázdniny a místo svého údajného marodění uvedli někde, kde je žádná kontrola nemohla najít.
A největší skupinu tvořili ti „marodi", kteří do práce chodili, jen když se jim chtělo. To pak mnohdy na hale byly pásy plné zásilek, kolem kterých chodili vyděšení vedoucí a naštvaní pracovníci. A já jsem mnohdy stál před hromadou balíků všech velikostí, vyhlížel jsem kolegu, doufajíce, že dorazí do práce.
Některá rána občas zvonily vedoucím v kanceláři telefony a pracovníci jejich prostřednictvím oznamovali, že z těch či oněch důvodů do práce nepřijdou. Skoro po každém takovém telefonátu vyběhl nějaký vedoucí vyděšeně z kanceláře, aby zařídil rozebírku rajonu. Těch, kterých se to týkalo, samozřejmě začali ostošest nadávat. V prvních dnech na poště jsem výkřiky a rozčílené hádky mezi zaměstnanci a vedoucími bral jako zpestření. Ale jen do té doby, než se mne začalo rozebírání jiného rajonu nebo to, že mi kolega nepřišel do práce, týkat.
Jednoho ráno mne bylo divné, že můj kolega není na pracovišti půl hodiny po začátku pracovní doby. Pošťáci na okolních pracovištích už tušili, co se děje a hýřili nezvyklou pracovní aktivitou.
„To má Tomáš dneska nějaký zpoždění, že," řekl jsem kolegovi u sousedního pásu.
„To von asi dneska už nepřijde. Von včera povídal, že jde na nějakou voslavu," řekl mi s klidem pošťák.
„Jak to? Vedoucí mi nic neříkali."
„Ty ještě nezjistili, že nepřišel."
„A s kým teda pojedu?"
„Jo, to nevím."
Několik minut jsem stál s protaženým obličejem u pásu a pozoroval jsem, jak kolegové hbitě skládají zásilky do dodávek a sprintem běží uzavírat se, aby mohli vyjet na rajon. Za čas jsem se rozhodl jít do kanceláře vedoucích, kde seděla směnová vedoucí, která byla i z každé banality totálně vyděšená.
„Tak mi nepřišel kolega," sdělil jsem jí. Vzápětí se mi naskytl pohled na vytřeštěné oči, které málem rozbily sklíčka v brýlích.
„Kdo nepřišel?!" vyjekla a zároveň se ozval tuberácký kašel.
„No, Tomáš."
„To je špatný!" vykřikla a její ruce se vrhly jako packy útočící šelmy na telefon. Záhy jsem viděl, jak se postupně halí do obláčku cigaretového dýmu.
„Do prde...! Von to nebere!" vyhrkla kašlavě a poté vyběhla z kanceláře.
„Robertéééé! Kohout není v práci a nebere mi telefon!" uslyšel jsem její vyděšený hlas ve vedlejší místnosti, kde měl kancelář vedoucí pošty. Ten jako skoro tradičně byl překvapen tím, co se děje na poště a zíral po téhle informaci jako vyoraná myš.
„Vokamžitě se musí ten rajon rozebrat!" vykřikl.
„Kdo všechno vodjel?" zeptala se mne vedoucí.
„No, už skoro všichni," sdělil jsem jí.
„Rychle někoho zastavte!" vykřikl vedoucí a směnová vedoucí vběhla na halu. Zanedlouho jsem z ní zaslechl výkřiky, načež vedoucí s vyděšeným obličejem přiběhla zpátky.
„Robertééé! Celá dvojka je skoro pryč a Macháček řekl, že na nějakou rozebírku ser…!“
„Kde je?"
„Zrovna nakládá!"
Vzápětí z kanceláře vyběhnul vedoucí a na chodbě se téměř srazil s tím pošťákem, který odmítl rozebírat rajon.
„Já ti na nějakou rozebírku kašlu!" rozkřiknul se pracovník.
„Já potřebuju, aby si vzal aspoň něco…“
„Ani balík!"
„Kolik toho máš?"
„Ke stovce, ale dneska spěchám!"
„Já ti to dám příkazem!" vykřikl vedoucí.
„To můžeš a zítra nepřijdu do práce!"
Vedoucí zakoulel očima, zrudnul v obličeji a odkráčel do kanceláře. Směnová vedoucí se rozkašlala a zmizela do vedlejší kanceláře. Rozčílený pošťák poté rychle vběhl na halu, načež z kanceláře opatrně vykouknul vedoucí.
„Dneska pojedete dvanáctku. Horák má toho hodně," řekl mi.
„A co uděláme s tím rajonem?" zeptala se směnová vedoucí, která vyšla na chodbu.
„Ať ty balíky všechny napíši na zítřek," řekl jí vedoucí a zmizel do své kanceláře. Já jsem odešel na halu, užaslý z toho, čeho jsem byl svědkem. Takových obdobných výstupů jsem v následujících letech zažil mnoho a mnoho a vždycky to byla klasická ukázka toho, že vedoucí nemají respekt.

| insolitus







ABC Brouzdej ; blog @ brouzdej.cz | Přihlásit se Vytvořil Pavel Ptáček © 2003 - 2005 ( o webu ) | Hostováno u FORPSI | Doporučujeme: webmaster tools