Brouzdej.cz

Jedno ráno na poště

Když jsem v 90. letech 20. století nastoupil na poštu, tak jsem se ocitl v prostředí, ve kterém jsem si začal připadat skoro jako Alenka v říši (poštovních) divů. To všechno ještě bylo umocněno zaměstnanci, z nichž někteří působili pitoreskním dojmem. A tak po letech mne napadlo psát trochu ztřeštěné povídky z poštovního prostředí. Někdy jsem popustil uzdu své fantazie, ale některé věci mnou popisované se bohužel staly. Ale poštovní realita konce 20. století byla mnohdy divoká.

Vedoucí pošty Robert Stehlík, se brzo ráno probudil ve své kanceláři, kde nocoval, protože mu manželka zase jednou sbalila kufry. Opatrně odemkl dveře a hodlal jít do vedlejší místnosti. Ke svému překvapení však uviděl na chodbě Jana Mráčka, který chodil do práce mnohem dříve, než ostatní zaměstnanci.
„Dobrý ráno. Taky dneska nějak brzo, pane vedoucí," řekl mu Mráček.
„To víte, nemohl jsem dospat," odpověděl mu.
„To vidím."
Stehlík pootevřel ústa a pak zjistil, že má na sobě pyžamo. A tak rychle vběhl zpátky do kanceláře.
Dispečer Josef Nový spěchal nezvykle brzy do práce, protože chtěl spočítat všechny poštovní dodávky, jestli někteří řidiči s nimi potají včera neodjeli domu. Díky vytrvalému dešti bylo na ulicích spousta kaluží. A když jednu míjel, tak pojednou blízko chodníku projela velkou rychlostí poštovní dodávka. Vzápětí se do výše zvedla rozstříknutá voda, která jej připlácla na chodník.
Jiří Kovář zahlédl jemu povědomou postavu, načež ve zpětném zrcátku spatřil, jak ona zmizela ve vystříknuté vodě. Hned vytušil, o koho se jedná a za okamžik rychle dojel k vrátnici pošty.
„Zdar! Tady máš to šampaňský. Ty cihly jsem si včera vodvezl v pohodě na chatu," řekl vrátnému.
„Dobrý, v knize odjezdů a příjezdů nejsi," sdělil mu vrátný.
Za chvíli přijel na parkoviště mezi ostatní poštovní vozy, rychle si pohrál s ukazatelem kilometrů a nalil do nádrže benzín. A za včas od dodávky zmizel, neboť na parkoviště vběhl s jekotem mokrý dispečer, za kterým sprintoval vyděšený vedoucí. Oba hned začali počítat zaparkovaná vozidla, ale nějak se nemohli shodnout na jejich počtu.
„Co je? To se učíte počítat?" zeptal se s úsměvem Kovář.
Dispečer cosi zavrčel a rozeběhl se ve směru vrátnice.
„Jste tu nějak brzy," řekl mu vedoucí.
„No koukám, že vy taky. Tak jste spěchal do práce, až jste se zapomněl přezout," zkonstatoval Kovář.
„Co?" vyhrkl Stehlík a pohlédl na své nohy, na kterých měl nazuté pantofle. Ušklíbl se a opět rychle zmizel do kanceláře.
Bylo něco před sedmou hodinou a většina zaměstnanců se dostavila. Někteří však jako tradičně ne. Stehlík si hodlal na pozdní příchozí posvítit a začal s přísným výrazem chodit po chodbě. Náhle však zhaslo všude světlo a on se praštil o otevřené dveře.
„Je to dobrý. Zařídil jsem, že jsou na čas vyhozený pojistky," řekl Tomáš Král ke skupině, která postávala před plotem. Ten pak přelezli, přeběhli parkoviště k nakládací rampě a poté vnikli do haly. V ní panoval velký chaos díky tmě, ale tu za okamžik vystřídalo světlo. Na chodbě byl poté k vidění vrávorající vedoucí s boulí na čele, kterého podpírala směnová vedoucí.
„Jak to, že jste tady?" zeptal se Stehlík těch, co se zapisovali v kanceláři.
„No jsme. Byla tma a nějak jsme se nemohli zapsat dříve kvůli ní," řekl mu jeden z nich.
To už začala normální pracovní doba, ale na poště neměla probíhat normálně.
Do místnosti, kde na židli seděl zhroucený vedoucí s mokrým hadrem na čele, vstoupili dva muži.
„Ehm, dobrý den," řekl jeden z nich.
„Dobrý," vysoukal ze sebe Stehlík a zpod ručníku pohlédl na oba muže.
„Jsme kontroloři z ředitelství!" ozval se druhý.
Vedoucí se skoro katapultoval ze židle do stoje v pozoru.
„Co si přejete?" vyhrkl zděšeně.
„Namátkovou kontrolu."
Na poště vzápětí nastal úprk zaměstnanců. Ze skladu vyběhla upravující se žena a po chvíli jí následoval pošťák.
„Ti dva tam dělali pořádek," pokusil se vysvětlit kontrolorům Stehlík, kteří užasle hleděli.
Všichni tři záhy vstoupili na halu, přičemž několik dodávek odjíždělo rychle od rampy. Kontroloři přešli halu a došli na její konec, kde byl větší prostor. Tam protáhli úžasem obličeje. Několik zaměstnanců hrálo něco jako fotbal s jedním balíkem ve tvaru koule, zatímco jiné zásilky představovaly tyče brány.
„A neprokopněte ho nebo bude proti nám kopat přebalovna pokutový kop!" vykřikl jeden z pošťáků.
„Hraje se jen s poškozenýma balíkama," vysoukal ze sebe Stehlík.
Ve vteřině se všichni účastníci balíkové kopané rozprchli a v obličeji brunátní kontroloři zastavili jednoho ze zaměstnanců, který neměl na sobě poštovní stejnokroj.
„Kde máte uniformu?!" zeptal se ostře jeden z nich.
„To víte, pánové, já mám na ní nějakou alergii, tak jako na všechno tady na poště."
„Jo, naskákají mu pokaždý modrý fleky," přitakal Stehlík.
Netrvalo dlouho a na topení ležící postava se stala zájmem kontrolorů.
„Halóóó! Probuďte se!" zacloumal s pošťákem jeden z nich.
„Co je, co se děje?" zeptal se on zívavě.
„Člověče, co tady děláte!?"
„No, já tu hlídám cenný balíky."
„Cože? A kde jsou!?"
„Aha, voni tu už nejsou. To je asi Jarda už naložil," řekl jim zmateně.
Kontroloři, se začali tvářit jako bohové pomsty a vedoucího se zmocnil pocit, že se zmenšuje.
„No, bude to dneska velmi hloubková kontrola!" vyštěkl jeden z kontrolorů a všem bylo jasné, že na tohle ráno nikdo na zdejší poště nezapomene.

| insolitus