Brouzdej.cz

Pošťáci na stadionu

Zásilky se doručují na různá místa, i na stadiony. Jistý pošťák se kdysi svérázně projel s dodávkou po jednom stadionu. A mne napadlo napsat tuhle povídku.

Poštovní dodávka dojela před závoru, za kterou byl vjezd na stadión. Pošťáci se na ní upřeně zadívali v očekávání, že se zvedne. Ale to se nestalo.
„Hele, proč je ta závora dole?" zeptal se Lukáš sedící za volantem.
„Protože není nahoře," řekl Karel.
„Tak to tam ten balík budeme muset dotáhnout."
„Na to zapomeň! Ten váží třicet kilo a je velkej jako kráva. Zatrub, ten dědek zase v tý vrátnici chrápe!"
Lukáš poté chvíli opakovaně mačkal střed volantu, ale žádné troubení se neozvalo.
„Vono ti to netroubí, co!" pronesl naštvaně Karel.
„Asi ne."
„Slyším, že nic neslyším. Já ho vzbudím!" řekl rozhodně Karel a vystoupil. Pak došel k prosklené kukani, ve které však nikdo neseděl.
„Von tam není, že jo!" vyhrkl Lukáš.
„Někam se vypařil," mínil Karel.
„Posledně jsem tady slyšel, jak se dvě ženský vo něm bavily. Prej se vochomejtá dost často kolem dámských sprch."
„Hm, tak už víme kde je. Já tu závoru zkusím zvednout," řekl Karel, načež jí počal nadzvedávat u jejího konce. Po chvíli zůstal stát s červeným obličejem, nataženýma rukama a s nepříliš nadzvednutou závorou nad sebou. A Lukáš na něho nechápavě zíral.
„Krucinál! Ta je těžká! Pojď mi pomoct!" vyhrkl po chvíli Karel. Lukáš vystoupil a hned k němu přiběhl. Oba jí poté společným úsilím ještě více nadzvedli, přičemž spatřili, jak dodávka začala pomalu couvat.
„Ty si jí nezabrzdil!" vyhrkl Karel.
„Ježišmarja! No jo!" vysoukal ze sebe Lukáš a hned přestal držet závoru a rozeběhl se k poštovnímu vozu. Karel samozřejmě závoru neudržel a ta ho praštila do hlavy. Když Lukáš zdárně zabrzdil vůz, tak přes přední sklo uviděl u závory sedícího a nadávajícího Karla.
„Ty pitomče! Ta závora mě praštila!" vyhrkl na něho, přičemž se držel za hlavu.
„Já jsem si to neuvědomil. To se vomlouvám. Hele, jde sem ten dědek. Už se asi v těch sprchách vynadíval," pronesl Lukáš.
„Zdravím poštovní panáčky! Dneska jeďte po stadiónu vopatrně. Sportujou tam nějací študáci," sdělil jim.
„A taky určitě studentky," řekl polohlasně Lukáš.
Zanedlouho vjeli na stadión, na němž bylo celkem rušno. Lukáš s Karlem ke svému překvapení na běžecké dráze uviděl postavené překážky, přes které skákalo několik dívek. Díky dodávce byl však běh přes překážky narušen. Oba dva začali na dívky mávat a ptát se, jak se jim běhá. Pro tohle však vůbec neměla pochopení trenérka s píšťalkou. Ta jim vzápětí vynadala, takovým způsobem, že jen zkoprněle na ní zírali s otevřenými ústy.
„Tu bych nechtěl mít doma," řekl po chvíli Lukáš.
„Ale měla je teda velký," mínil Karel.
Za chvíli dojeli na konec tribuny, u které byl vchod do kanceláře. U ní byl čtyřkolový vozík, na něhož hned těžkou zásilku dali.
„Vodvez jí tam. Já se zatím podívám, jak támhle házej koulema," řekl Karel a za chvíli s úsměvem došel ke skupině mladých lidí.
„Tak jak vám to jde, mládeži?" zeptal se jich.
„Házení mi vždycky šlo. Já si s dovolením hodím," řekl a před užasle hledícími studenty vzal jednu kouli do rukou. Jeho pokus o hod však skončil ztrátou rovnováhy, načež se rozplácl, jak široký tak dlouhý.
„To víte. Už jsem vyšel ze cviku. Ale zase bych se rychle do toho házení dostal," vysoukal ze sebe před smějícími se mladíky. Zároveň se odněkud ozvalo několik ženských výkřiků a po chvíli k dodávce utíkal vyděšený Lukáš a z opačné strany kulhavým během Karel.
„Rychle pryč! Já jsem, vlez tam, kam jsem neměl!" vyhrkl Lukáš.
„Voni ty koule maj nějak moc těžký," zkonstatoval Karel a oba rychle nasedli do dodávky.
S poštovním vozem poté jeli po běžecké dráze, na níž zrovna běžela velká skupina mužů. Díky ní se všichni běžci rozprchli všemi směry, načež se naštvaní mladící za nadávání rozeběhli za nimi. A Lukáš s Karlem s protaženými obličeji sledovali ve zpětných zrcátkách zvětšující se zástup naštvaných lidí, který je pronásledoval až za bránu stadionu.
KONEC

| insolitus