Brouzdej.cz

Když se doručují zásilky

Občas pošťáci při doručování zažijí ledacos. A to mne inspirovalo k napsání téhle povídky.

Lukáš v dodávce dojel před dům, do kterého měl zásilky. Zároveň se zahleděl na nepříliš velké místo mezi dvěma zaparkovanými auty u chodníku. Zadíval se i dál ulicí, ale všude při chodnících stála vozidla.
„Zatraceně! Jak mám doručit balíky, když tu nikde není žádný místo k parkování. To bych do toho kop!" rozčílil se Lukáš a poté najel s poštovním vozem mezi ony dva automobily. Kmen stromu mu však zabránil v úplném najetí.
„Krucipísek!" vyhrkl a přitom otevřel dveře. Ale díky předku zaparkovaného vozu se mu je nepodařilo zcela otevřít. A tak mu nezbylo nic jiného, než se pootevřenými dveřmi protáhnout.
„Zatracená práce!" vydralo se mu z úst, přičemž náhle tělem uvázl a špička nosu mu na dveřním okénku šla prudce do strany.
„Kdybyste byl hubenější, tak byste takový problém neměl, že," ozval se starší muž, který šel po chodníku.
„Vaše starosti bych chtěl mít" řekl mu Lukáš, načež se mu konečně podařilo vystoupit. Potom otevřel boční dveře a sáhl po dvou nevelkých zásilkách.
„Aby vůbec nějaký auto projelo," ozval se opět onen muž.
„Osobáky určitě projedou. A já sem za chvíli zpátky!" sdělil mu a zároveň se zadíval na zadní část dodávky, která trochu vyčnívala do ulice. Pak se rozeběhl ke vchodu domu, u něhož zazvonil na jeden ze zvonků.
„Tady vorel, tady vorel. Příjem!" ozval se z mluvítka veselý mužský hlas.
„Tady pošta, tady pošta. Mám tady pro vás balík!" vyhrkl zmateně Lukáš.
„Jede, jede poštovský panáček!"
„Ježišmarja, v kterým jste patře? A zazvoňte mi!"
„Hola, hola. Třetí patro vás volá!"
„No, to se mi snad zdá!" řekl si Lukáš. Poté se ozval dveřní bzučák a on prudkým pohybem otevřel jednu část dveří. Rázně vykročil pravou nohou do chodby, ale v ten okamžik pocítil pod pravou nohou něco měkkého.
„Krucinál!" vykřikl, přičemž mu náhle podjela noha na hadru, co byl na smetáku. Vzápětí předvedl na podlaze něco jako rozštěp. Při něm kopl nechtěně starší ženu do nohou a ta o jeho nohu vzápětí klopýtla.
„Co to vyvádíte!" uslyšel z bezprostřední blízkosti rozkřičenou uklízečku, která dopadla vedle něho.
„Pardon. Já se vomlouvám!" soukal ze sebe a postavil se.
„To se musíte tak hnát!?" rozkřikla se žena, když se postavila na nohy.
„Moc mě to mrzí paní. Já musím rychle nahoru," řekl Lukáš a rozeběhl se ke schodišti.
Do třetího patra vyběhl velmi rychle a hned ve dveřích jednoho bytu uviděl stát usmívajícího se muže s lahví v ruce.
„Poštou ranní, přišlo mi psaní," zapěl na celé patro muž.
„Dobrý den. Já vám nesu ale balík," sdělil mu Lukáš.
„Balík a vněm je králík."
„V tom králík určitě nebude. Ledaže by byl slisovanej. A tady mi to prosím podepište."
„Podpis vám dám a za balík jsem rád!" pronesl vesele muž. Když se podepsal, tak se Lukáš rozeběhl ke schodišti, po němž rychle vyběhl o patro výše. Tam bydlel adresát druhé zásilky, který měl dost často balíky. Za okamžik na něho zazvonil a dveře jeho bytu se po chvíli otevřely.
„Dobrý den. Mám tady vobyčejný balíček pro vašeho manžela," řekl ženě, o níž věděl, že je jeho manželkou.
„Není vod včerejška doma!" řekla mu ona ostře.
„Můžete to klidně převzít za něho."
„Co si to ten blázen zase vobjednal? Já mu nic brát nebudu! Doručte mu to sám! Je v tý hnědý dodávce, co je před barákem!"
„V dodávce? Co tam dělá?"
„To vám poví sám! Nashledanou!" pronesla žena a zavřela dveře. Lukáš několik vteřin nechápavě hleděl na zavřené dveře a pak se rozeběhl ke schodům. Rychle seběhl do přízemí, ale sotva udělal několik kroků, tak mu na vytřené podlaze podjely nohy.
„Do hajz...!" vyjekl Lukáš. A než se nadál, tak v pádu narazil nohama do kbelíku. Ten se převrhl a vzápětí Lukáš spatřil, jak špinavá voda z něho vytekla na dlaždičky. A to přímo pod nohy uklízečky.
„Já se zase omlouvám!" vyhrkl, přičemž se chodbou rozlehl její jekot.
„Budu si na vás stěžovat!" křičela na něho žena, zatímco on rychle vyběhl ven a zrakem přehlédl zaparkovaná vozidla. Brzo spatřil hnědou dodávku, k níž záhy došel.
„Haló, tady pošta. Mám pro vás balíček!" řekl, přičemž zabouchal na její boční dveře. A byl překvapen, když se ony otevřely. Pak se mu naskytl pohled na muže s červeným obličejem, který seděl na spacím pytli, u něhož měl basu piv a velký kufr.
„Dobrý den. Mám tady pro vás balíček. Je zadarmo," vysoukal ze sebe.
„To vám řekla manželka, že jsem tady?" zeptal se ho.
„Ano. Byl jsem v domě."
„Je ještě hodně naštvaná?"
„Vypadala dost rozčíleně."
„To bejvá dost často. Vona se do večera zklidní."
„Snad tady nepřespáváte?"
„Minulou noc ano."
Přitom se ulicí rozlehlo troubení a Lukáš spatřil, že nákladní vůz nemůže projet kvůli jeho zaparkované dodávce.
„Tady mi to podepište. Já musím běžet!" vyhrkl, a když se muž podepsal na sjetinu, tak se rozeběhl po chodníku.
„Co tě to napadlo pošťáku takhle blbě zaparkovat!?" rozkřiknul se na něho řidič náklaďáku.
„Už jedu!" vyhrkl on.
„Já vám to říkal, že budete překážet!" ozval se starší muž na chodníku. Lukáš radši nereagoval, rychle nasedl do kabiny a vycouval. Přitom už ulicí znělo troubení jiných stojících automobilů, ale to už on rozjel poštovní vůz.
„Tohle zažívat častěji, tak se asi zblázním," pomyslel si a doufal, že delší čas do toho domu nebude mít žádnou zásilku.
KONEC

| insolitus