Brouzdej.cz

Jak jsem přišel na poště o iluze-3

A do třetice vzpomínka na polovinu 90 let 20. století.

Po nástupu na poštu jsem byl fascinován chaosem, který se střídal se zmatkem. Už od samotného rána panoval na hale čilí ruch, který připomínal všechno možné, jen ne normální pracoviště. Na pásech i všude kolem nich se válely zásilky všech velikostí a mezi nimi se pohybovaly postavy zaměstnanců. Vzduchem létaly i balíky, přičemž někteří pošťáci nadávali a jiní se zase projevovali takovým způsobem, že se halou nesly podivné pazvuky. Tu a tam byl ke slyšení i zpěv těžko definovatelného žánru, který dotvářel pestrou zvukovou kulisu. Po několika ránech jsem si na ten poštovní rambajs zvykl a ke svému úžasu jsem se za nějaký čas aktivně do té směsice zvuků připojoval. Asi proto, abych mezi pošťáky zapadl.
Další kdo se hlasitě projevoval, byla směnová vedoucí, která měla trefnou přezdívku siréna. Mám v živé paměti, jak často vběhla na halu a z plna hrdla začala na někoho křičet ječivým hlasem. To většinou znamenalo, že ten dotyčný má nějaký průšvih, který pak musel vysvětlovat u vedoucích v kanceláři, kde ona směnová vedoucí pokračovala v ječení. A podle výšky jejího hlasu se dalo usoudit, jak je moc naštvaná.
Velmi rychle jsem ztratil iluze o většině svých kolegů a kolegyň. Řadě z nich nic neříkal začátek pracovní doby ani ta skutečnost, že by měli chodit v poštovní uniformě. A tak jsem já v kompletním modrém obleku působil dost nepatřičně, i když jsem byl na poště. Co se týče pracovní morálky, tak tu by případný přístroj na její měření měl problémy změřit. Byl jsem fascinován, jak někteří jednotlivci dokázali být všude možně jen ne na svém pracovišti. Jednomu pošťákovi trvalo pokaždé hodně dlouho, než přes halu došel na své pracoviště, protože se s kdekým zapovídal o všem možném. A tak jednoho rána utvořil rekord, když díky své upovídanosti došel k pásu se zásilkami po tři čtvrtě hodině. Komu z vás by se podařilo tři čtvrtě hodiny se"přesunovat" na vzdálenost dvaceti metrů?
Hodně často se stávalo, že jaksi po začátku pracovní doby na některém pracovišti chyběli pošťáci. V tom lepším případě dorazili později, někteří ještě ne moc střízlivý, a v tom horším případě nepřišli vůbec. Pamatuji si, jak vedoucí po začátku pracovní doby začali zjišťovat, kdo je ze zaměstnanců přítomen. U některých věděli, že dorazí časem, u jiných začali tušit, že nepřijdou vůbec. To pak s přibývajícím časem běhali vyděšeně po hale a k nelibosti pošťáků nastalo rozebírání rajonu toho, co nepřišel.
Někdy se však stalo, že na poště vládl zmatek a vedoucím unikla nepřítomnost některých pracovníků.
„Nazdar! Co tak kmitáš?" zeptal jsem se kolegy po příchodu na pracoviště.
„Musíme rychle vypadnout! Pavel a Honza dneska určitě nepřijdou. Včera se vožrali!" vyhrkl na mne kolega.
„A to jako vopravdu?"
„Byl jsem s nima v hospodě, ale šel jsem brzo domu. Voni tam ještě zůstali. Ty na beton nedorazej. Vedoucí ještě nevědí, že tu nejsou. Kdyby to věděli, tak nám narvou polovinu balíků z jejich rajonu. Už mám všechny balíky. Pomoz mi je naložit!"
A tak jsme nezvykle rychle začali nakládat dodávku, což neuniklo pozornosti ostatních kolegů. A jakmile oni zjistili důvod, tak i oni začali neobvykle rychle pracovat. Samozřejmě, že vedoucím nikdo nesdělil, že chybí dva pošťáci a všichni měli snahu co nejrychleji poštovní vozy naložit a odjet. Těm co hrozilo rozebírání rajonu, se podařilo zavčas odjet a zanedlouho po odjezdu poslední dodávky vběhli na halu vyděšení vedoucí, kteří teprve zjistili nepřítomnost dvou pracovníků. A poté halou zněly nadávky vedoucích na podřízené, kteří se v dodávkách smáli, jak unikli rozebírce.

| insolitus