Brouzdej.cz

Když se doručuje zásilka

Tak se dá zažít ledacos o)))

Jednoho dne jsem šel doručit zásilku do jisté firmy, co sídlila v komplexu budov. Ve vrátnici jsem vzbudil spícího vrátného, který mi rozespale a neochotně začal vysvětlovat, kam mám jít. Namířil jsem si to tedy po schodech do sklepení, kde jsem měl zazvonit na nějaké dveře. Jenže ve sklepení chodbě bylo povícero dveří, ale žádná neměla označení té firmy, pro niž jsem měl balíček. A tak jsem klepal postupně na všechny dveře, ale nikdo mi neotevřel. To mne překvapilo a záhy jsem došel na konec chodby, kde bylo schodiště vedoucí nahoru. Po něm jsem vyběhl a za okamžik jsem se ocitl ve velké místnosti, ve které byly dveře ven i vrátnice. Z ní na mne hleděla přísně starší žena, jíž jsem se zeptal na tu firmu, co hledám.
„Co tady děláte!?" osopila se na mne ostře místo odpovědi.
„Já jsem teď přišel ze sklepení."
„A jak jste se tam dostal?" vyhrkla tázavě.
„Já jsem šel do vchodu čtyři a ten pan vrátný mne poslal do sklepa. A tady jsem vyšel."
„Co vás to napadlo se courat sklepem! To se nesmí! Tady je vchod číslo šest!" vyjekla.
Já vím, že jsem v jiným vchodě. Ale já neměl v úmyslu projít sklepem až sem. Já se tam zase vrátím..."
„Nikam! Běžte do tý čtyřky!" pronesla opět ostře.
„Dobře, já teda jdu ven."
„To je strašný! A ať vás už nikdy nenapadne chodit po sklepě!"
„Nebojte, tady mě už neuvidíte!" řekl jsem při otevírání dveří. Pani ve vrátnici ještě něco křičela, ale to už jsem běžel po schodišti na chodník. A za chvíli jsem vstoupil do dveří vchodu číslo čtyři.
„Dobrý den. To jsem zase já," řekl jsem zkoprněle se tvářícímu vrátnému.
„Jak jste se dostal ven? Já vás neviděl vycházet!" vyhrkl nechápavě muž.
„Já jsem prošel sklepem do šestky. A vůbec jsem tu firmu nenašel," zněla moje odpověď.
„Vy jste prošel do vedlejší budovy?"
„No, prošel jsem. A tam byla ve vrátnici nějaká nepříjemná pani."
„To se nesmí!"
„To už mi bylo také řečeno."
„A jak to, že jste tu firmu nenašel?"
„Já jsem klepal na všechny dveře, ale nikdo mi nevotevřel."
„Proč jste klepal na všechny dveře?"
„Protože na žádných není ta firma voznačená."
„Ale to je blbost!"
„Já byl u každejch dveří!"
„A jakou firmu hledáte?"
Sdělil jsem mu tedy název oné firmy a vrátný koukal jako vyoraná myš a zároveň i jako tele na nová vrata.
„Ale ta tady už není!" vyhrkl pojednou.
„A proč jste mi neřekl hned na poprvý?"
„Já jsem zapomněl, že už tu není."
„A nevíte kam se vodstěhovala?"
„To nevím. Voni zmizeli ze dne na den. Jen mi tu nechali klíč."
„Aha. Je mi to jasný. Tak nashledanou," řekl jsem a za chvíli jsem naštvaný sbíhal schody, protože jsem ztratil zbytečně moc času.

| insolitus