Brouzdej.cz

Na pochodu

Mne velice zlákal jistý pochod o))) Část první

Na nádraží byl velký nával lidí a my jsme zcela splynuli s davem.
„Abychom se vůbec dostali do vlaku!" ozvala se naštvaně přítelkyně.
„Vždyť víš, že já jsem chtěl jet mnohem dřív, abychom se tomuhle návalu vyhnuli," odpověděl jsem pohotově. Zároveň se nám podařilo prodrat se k jednomu vagonu, do kterého jsme nastoupili.
„Hlavně, že jsme se dostali do vlaku. A je tady dokonce místo," pronesl jsem u kupé a zároveň z mých úst zazněla otázka, jestli je opravdu vněm volno.
„Volno tu je, ale jestli jedete na pochod, tak tenhle vlak v tý stanici, kde všichni vystupujou, nestaví," sdělil nám muž.
„Ježišmarja!" vyjekla přítelkyně.
„Děkujeme!" pronesl jsem a pro nás nastal úprkem vagonem k jeho dveřím. Záhy jsme se opět ocitli v davu, co bral útokem vlak, který zrovna přijel na druhou stranu nástupiště. Ve vagonu byl dost nával pochodu chtivých lidí, kteří si dupali po nohách. Jak se nám podařilo usednout v kupé, je mi záhadou. Kapacita vlaku byla už naplněna, přesto však do vagonů nastupovali další lidé. A tak někteří seděli i na oněch místnostech.
Vlak budoucích účastníků pochodu se rozjel s velkým zpožděním a mnozí cestující měli pocit sardinek v konzervách, co jsou na kolech a jedou po kolejích. Bylo celkem zbytečné, aby vlak zastavoval v nějakých stanicích. Do vagonů se stejně už nikdo nevešel a jen tu a tam někteří vypadli na nástupiště. I tak panovala celkem dobrá nálada a bylo slyšet kytary i zpěv.
„Abychom stačili pak vystoupit," ozvala se pojednou přítelkyně.
„Když holt nestačíme vystoupit, tak vystoupíme až vo stanici dál a půjdeme jinou trasu," odpověděl jsem.
„To ani vomylem! Já žádnejch čtyřicet kilometrů nepůjdu!" vyhrkla.
„Tak to tedy musíme stačit vystoupit," zkonstatoval jsem s úsměvem.
„Já to myslím vážně. Jinak jedeme zpátky domu!"
„Budu tedy to vystoupování brát vážně," mínil jsem.
Vlak si to uháněl krajinou a zanedlouho dojel do té stanice, kde začínala jedna trasa pochodu. Ve vagonech začal už před vjezdem vlaku tlačenice, která se ještě zvýšila, když zastavil.
„Měl by ses začít cpát," řekla mi přítelkyně.
„Nemám se rovnou začít proboxovávat?" pronesl jsem tázavě.
Ze stojícího vlaku se rojilo stále víc a víc lidí, přičemž někteří vyhazovali své batohy okny na nástupiště svým kamarádům, co se už dostali ven. Dokonce jsem zahlédl několik jedinců, kteří stáhli horní část oken v kupé a jimi prolézali ven, protože nechtěli čekat ve frontě, co byla v uličce. V té jsme se zanedlouho ocitli i my a bylo nám souzeno se uličkou sunout ke dveřím vagonu. Pod stupátky však vznikla jakýmsi přičiněním valná hromada lidí a batohů, která se zvětšovala. Tlak lidí neustával a já jsem záhy zjistil, že i já jsem součástí té změti těl a batožin. Přítelkyni se podařilo normálně vystoupit a koukala na mne nechápavě, jelikož jsem seděl s užaslým výrazem v obličeji na batohu v pomačkaném a ušpiněném oblečení.
„Ty se taky do všeho přimotáš," mínila.
„Už jsem se vymotal," pronesl jsem.
A tak jsme vyrazili ke startu téhle trasy pochodu, přičemž jsem měl pocit, že během něho bude ještě určitě veselo.
KONEC PRVNÍ ČÁSTI

| insolitus