Brouzdej.cz

Noc v nákupním centru-3

Část třetí závěrečná

Tušení, že ani zbytek noci nebude klidný, se začalo brzo naplňovat. Na pasáži se objevil silně podnapilý muž, který vrávoral sem a tam, načež se uvelebil na jedné z laviček. Zřejmě se hodlal na ní vyspat, ale to řád obchodního centra nedovoloval.
„Dobrý večer pane. Jste v podnapilém stavu a zde tedy nemůžete být. Prosím běžte ven," řekl jsem muži, který byl v obličeji červený jako rajské jablíčko a zároveň z něho silně táhl jistý alkoholický nápoj.
„Tady je teplo," vysoukal ze sebe muž s připitomělým úsměvem.
„Bohužel zde zůstat nemůžete. Musíte odejít."
„A když nevodejdu?" zeptal se.
„Tak budete vyveden," sdělil jsem mu.
A protože pán nehodlal odejít, tak jsme ho s kolegou k jeho nemilému překvapení vyvedli ven, kde chvíli vrávoravě stál a zároveň sprostě nadával. Pak odvrávoral pryč a na nějaký čas zavládl klid. Ale ten vzal za své, když v potravinách odhalili díky kamerám zlodějku. Ta už byla svými krádežemi známá, a tak se ani nedivila, když jí po projití pokladnou zastavily. I pro přivolané policisty nebyla neznámou osobou, jelikož kradla jako ta straka i v jiných obchodech.
Noc se už přehoupla do své druhé poloviny, když jsme na prostranství před vchodem spatřili jdoucí postavu s pytlem přes rameno. Ta kráčela z prostoru, kde je plot, za nímž se nacházejí skaldové prostory obchodního centra. Muž vypadal dost zanedbaně a o to více vyhlížel podezřele. Sotva nás uviděl, tak zrychlil krok a snažil se nám obloukem vyhnout.
„Co to máte v tom pytli?" zeptal se ho kolega.
„Co je vám potom!" vyhrkl a dal se na rychlý útěk. A tak jsme ho začali honit. Muž i s pytlem vběhl do tramvaje, kde jeho objevení vyvolalo rozruch. Přitom nadával všem, a jelikož řidiči tramvaje nebyl schopen ukázat jakýkoliv přepravní doklad, tak ho vyhodil. Záhy utekl, ale už bez pytle. A ten obsahoval velké množství plechovek různých nápojů i dalších věcí. Bylo nám jasné, že kradl ve velkém.
Noc spěla k ránu a já jsem pojednou zahlédl v pouličním osvětlení zpoza stromečků vyjít mně povědomou postavu. A v té jsem rozpoznal tu zlodějku, co jí chytli v potravinách. Mířila si to přímo ke vchodu, ale sotva mě uviděla, otočila se a rychlým krokem se vrátila za stromky. Za nimi se schovávala po určitou dobu, a tak jsem za ní zašel.
„To si myslíte, že vás nevidím?" zněla moje otázka.
„Já nejdu krást. Já tady jen procházím," vyhrkla a odešla.
Uplynula sotva čtvrt hodina a já jsem jí spatřil, jak kráčí podél zdi budovy směrem ke vchodu obchodního centra. Tudíž jsem jí šel naproti. Když mou přítomnost zaregistrovala, rychle se otočila a zmizela za rohem. Za okamžik jsem jí dohnal, z čehož byla překvapená.
„Děláte si ze mne srandu?" zeptal jsem se.
„Já tady jen vopravdu chodím."
„A proč přede mnou teda utíkáte?"
Něco jen zadrmolila a odkráčela pryč. A já jsem doufal, že už se nevrátí, načež jsem postřehl, jak jakýsi muž"obléjzá" vystavený automobil. Při odchodu jsem se s ním dal do řeči a zanedlouho se rozproudila zajímavá konverzace na téma, na co budou v budoucnosti jezdit auta.
A když se tma začala měnit v tmavé šero, tak jsem ke svému úžasu uviděl po pasáži kráčet opět onu zlodějku. Když mě spatřila, tak jí ztuhla tvář a já jsem jí odvedl stranou.
„To zase chcete jít do potravin a tam něco ukrást, co!" vyhrkl jsem ostře.
„Když já mám hlad," odpověděla mi.
„A peníze nemáte, že!"
„Já jsem na ulici, já nemám ani podporu," řekla a začala mi líčit svůj osud, který byl buď pravdivý, nebo vymyšlený. Nějak mi jí začalo být líto a dal jsem jí padesát korun. Možná jsem byl v tu chvíli za blbce, ale nějak mi to bylo jedno. A když odcházela, tak jsem jí ještě důrazně upozorňoval, že jestli se tady zase objeví, tak bude mít ochranka pohotovost, protože jí už všichni znají. A tak skončila noc, co byla neobvykle rušná.
KONEC

| insolitus