Brouzdej.cz

Noc v nákupním centru

V nákupním centru bývá někdy rušno i v noci. Část první

Bláhově jsem si myslel, že noc proběhne v klidu a budu vyhazovat jen pár nevhodně se chovajících opilců a bezdomovců. Už večer byl však rušný, což dokazovala hlášení kolegů ve vysílačce.
„...mám tady nahlášené vloupání do auta..." ozvalo se pojednou hlášení kolegy, který byl na parkovišti.
„Co se ztratilo?" zněl dotaz toho, co byl na dispečinku.
„Rádio a nějaký věci,"
„Kde to auto stojí?"
„U sloupu K 12."
„To je špatný. Kamera to místo nezabírá. Musí se zavolat policie."
Já jsem si přitom vzpomněl, jak jsem v minulosti několikrát hlídal parkoviště. A nestačil jsem se divit, co všechno lidi nechávají ve vozidlech, i když všude na parkovišti jsou cedule, které upozorňují, že za odložené věci v automobilech se neručí. A tak na sedadlech i na palubních deskách jsem mnohdy viděl mobily, kufříky, kabelky, deštníky, CD i DVD disky i všelijaké různé věci, co mohou lákat zloděje.
Já jsem chodil po pasáži a pozoroval jsem návštěvníky, přičemž jsem poslouchal občasné hlášky, co se ozývaly z vysílačky. Ty dokazovaly, že je stále někde rušno. Ale u mne byl zatím klid. Náhle se však u mne objevila vyděšená žena s jakýmsi klíčem v ruce.
„Prosím vás! Já mám tady někde svoje věci, který jsou uložený v nějaký schránce. Ale já nevím kde!" vyhrkla.
„Vy si nepamatujete, kam jste si ty věci uložila?"
„To už právě nevím!"
„Pojďte se mnou na informace. Tam vám snad poradí."
Na informacích dost často nakupující odkládali různé věci, ale to nebyl případ téhle paní, která poté s křikem a nadávkami vyběhla z obchodního centra. Nebylo bohužel v mé moci ji nějak pomoci, což mne mrzelo.
Uběhlo jen několik minut a zastavila mne dvojice notně vyděšených lidí.
„Dobrý večer! My nemůžeme najít naše auto! Asi nám ho ukradli!" vyhrkl muž.
„Hned to vohlásím! Kde jste na parkovišti parkovali a co jste měli za typ vozu?"
„My přesně nepamatujeme, kde jsme parkovali. Ale bylo to u vjezdu," řekla mi žena.
„Jednička dispečinku, mám tady nahlášenou patrně krádež vozu," řekl jsem do vysílačky. A zároveň jsme rychle šli do garáží, ve kterých byl už i vedoucí směny. Ti dva mu hned vysvětlovali, kde asi zaparkovali a já jsem si přitom vzpomněl na podobný případ, kdy si majitel spletl místo, kde zaparkoval a myslel si, že mu byl vůz odcizen. V tomhle případě však ke krádeži automobilu opravdu došlo. Na kamerovém záznamu byl k vidění muž s naraženou kšiltovkou do obličeje, jak onen vůz s klidem odemyká a odjíždí s ním. Bylo jasné, že šel na jistotu.
Jak jsem si to tak kráčel po pasáži, tak jsem náhle spatřil onu ženu, co hledala svoje zamčené věci. Ta stála u jednoho zavřeného obchůdku s nějakým mužem.
„Tak už vím, kde mám ty věci. Voni jsou v jedný tý skřínce!" řekla mi a ukazovala skrz staženou roletu.
„Už jsme volali šéfovi centra," sdělil mi majitel.
„Klíč od toho obchůdku bohužel nemám," řekl jsem a záhy se objevil vedoucí směny.
„Dobrý večer. Tak jsem mluvil se šéfem centra. Tady mám číslo, na které si máte zavolat," řekl onomu muži a podal mu papírek. Muž se na něho zadíval a pronesl.
„To je stejný číslo, jako je tady napsaný na výloze. A na něj se nemůžu dovolat!" vyhrkl muž.
„To je mi líto, ale víc pro vás nemůžu dělat," řekl vedoucí směny. Žena se okamžitě rozkřičela, což jsem chápal, ale opět jí v tu chvíli nebylo nikterak pomoci.
Noční služba mi poté ubíhala v klidu, ale to se zanedlouho mělo dramaticky změnit.
KONEC PRVNÍ ČÁSTI

| insolitus