Brouzdej.cz

Z poštovních vzpomínek-3

A do třetice mé poštovní vzpomínky

Někteří pošťáci mě fascinovali tím, jak přemýšlí nebo spíše, jak nepřemýšlí. Jednomu kolegovi začaly ve voze při brzdění dost hlasitě skřípat brzdy. A on začal uvažovat, jak to skřípění odstranit.
„To vrzání při každým sešlápnutí na brzdy mi už leze na nervy," sdělil nám.
„Nejsi jediněj, komu tady vrže auto při brzdění," řekl mu jeden z pošťáků.
„Ale mně příšerným způsobem! Kdo to má pořád poslouchat! Já do těch brzd naleju volej!" pronesl on rozhodně a odešel z místnosti. My jsme se užasle na sebe podívali a teprve po chvíli nám plně došlo, co kolega prohlásil.
„To jako myslel vážně?" zazněla místnosti otázka.
„Snad si dělal srandu," pronesl jsem.
„A co když ne?"
Zanedlouho přišel do místnosti pošťák a ten nám všem sdělil.
„Miloš běhá po poště a shání volej, aby ho nalil do brzd. To je dobrej blázen, co!"
„Cože!" vykřikl jsem užasle a všichni ostatní vytřeštili oči.
„Von to fakt myslí vážně! Honem za ním, než ten volej do těch brzd vopravdu naleje!" vyhrkl jeden z kolegů a za chvíli jsme utíkali z místnosti. Za chvíli jsme dostihli našeho kolegu, zrovna když kráčel s olejem k poštovnímu vozu. Dokážete si představit, co by nastalo, kdyby ten olej do těch brzd opravdu nalil?
Jiný kolega zase zaperlil jiným způsobem, a to před desítkami svých kolegů.
K rampě zacouvala poštovní dodávka, z jejíž kabiny hned vystoupil pošťák.
„Tak jak ti to auto opravili?" zeptal jsem se ho.
„Znáš ty umělce v těch vopravnách. Kdybych to vopravoval já, tak to bude rychlejší," řekl mi a přitom se sklonil u zadní části dodávky.
„A hrome! Kde je rezervní kolo?" vyhrkl tázavě. Pak klíčkem odemknul i zadní dveře a zadíval se do prázdného úložního prostoru.
„Ty šmějdi mi ukradli rezervní kolo! Ty parchanti zasra...! To jsou čur...! To já si nenechám líbit!" rozeřval se z plných plic kolega, což bylo slyšet na celou halu. Na ní okamžitě všichni pošťáci zpozorněli, přičemž rozčílený pošťák pokračoval v křiku.
„Ta holota zlodějskááá! Já je všechny nakopu do prd...!" řval kolega a záhy se za křiku rozeběhnul napříč halou do chodby, kde byla místnost dispečera.
„Co se mu stalo?" zeptal se hned jeden z pošťáků, zatímco ostatní šli zvědavě ke kanceláři dispečera, z níž byly stále slyšet sprosté nadávky.
„Nemá rezervní kolo," řekl jsem a zároveň jsem se pátravě zadíval do úložního prostoru.
„Když si ten blbec při přebírání vše nezkontroluje, tak se pak nesmí divit," mínil pošťák. Já jsem mezitím vlezl do poštovního vozu, protože jsem postřehl obrysy pneumatiky, co se nacházela nahoře, na samém konci úložního prostoru, co byl nad kabinou. A tam to rezervní kolo bylo zastrčené.
„Ech, to je trouba!" vyhrkl jsem a okamžitě jsem se rozeběhnul halou k chodbě. V kanceláři seděl vyděšený dispečer a u něho stál do běla rozpálený pošťák, který stále vypouštěl z úst příval sprostých nadávek. A u otevřených dveří byla početná skupina usmívajících se lidí.
„Nekřič! To kolo máš zastrčený nad kabinou!" vyhrkl jsem a kolega zůstal stát s otevřenými ústy, jako kdyby ve zlomku vteřiny zkameněl. A od té doby se mnozí pošťáci s úsměvem jeho ptali, jestli v dodávce našel rezervní kolo.

| insolitus