Brouzdej.cz

Z poštovních vzpomínek-2

A tak jsem si opětovně zavzpomínal na léta devadesátá 20. století.

Mnohdy jsem k poštovní budově přicházel s obavami, co se zase bude v práci dít. Někdy bylo sázkou do loterie, jestli někteří z kolegů vůbec přijdou, a také to, v jakém stavu se do práce dostaví. Už když jsem otevřel dveře na chodbu, co vedla na halu, tak jsem mohl vypozorovat, jaká atmosféra na poště panuje. První zastavení bylo v kanceláři vedoucích, kde se do knihy zapisovali příchody a odchody. Už podle tváří vedoucích se dalo ledacos odhadnout. Když se tvářili, jako kdyby snědli šťovík, tak bylo jasné, že je strašně moc zásilek nebo, že někteří pošťáci do práce nepřijdou.
Na některé jedince sedělo označení výpitka. Vůbec jsem nechápal, jak tihle ti mohou být tolik let zaměstnaní na poště. Jejich pracovní morálka se totiž dala přirovnat ke rtuti teploměru, co klesla pod bod mrazu. Záhy po nástupu na poštu mi došlo, že v tomhle zaměstnání mohou být jen díky vedoucím. Ti se jim sice snažili vyčinit, když za pomoci kafových"smrťáků" střízlivěli na začátku pracovní doby, ale to se dalo přirovnat k házení hrachu na zeď. Vedoucí prostě neměli u nich to základní. A to byl respekt.
Už od prvních dnů na poště jsem byl překvapen, že většina zaměstnanců si s vedoucími tyká a občas jim něco klidně drzého řekne. Tehdy mi došlo, co přesně znamená výraz kamaráčovství, čehož mnozí zneužívali. A tak někteří jedinci klidně poslali vedoucí do určitých míst nebo se také tak naštvali, že se prostě sebrali a odešli domu. A za nějaký čas se vrátili s neschopenkou. Dokážete si představit, že byste ve svém zaměstnání tohle předvedli? Já si to nikdy netroufnul za ta dlouhá léta na poště a už vůbec by mne nenapadlo něco takové předvést v tom zaměstnání, ve kterém jsem v současnosti.
Když si tak rozpomenu, co se všechno odehrálo v 90. letech 20. století na poště, tak dojdu k závěru, že to občas hraničilo z anarchií. Po určitou dobu si někteří pošťáci potají půjčovali poštovní vozy na své soukromé jízdy. To se hlavně dělo při pátku, kdy s nimi jezdili třeba na chatu, kam si něco potřebovali odvézt. Komicky pak vypadal vedoucí s dispečerem, který v pondělí po ránu běhal od dodávky k dodávce a kontroloval stav najetých kilometrů i kolik je litrů v nádržích. Nikdy nic nezjistili, protože řidiči si pohráli s tachometrem a v nádrži také žádné litry benzinu nechyběly. A protože díky jistým úplatkům nefigurovali ani v knize odjezdů a příjezdů, co se vedla na vrátnici, tak jim tyhle černé jízdy procházely.
Hodně se také mezi pošťáky povídalo o tzv. spanilých nočních jízdách poštovních vozů. Šlo o dost šílenou věc, kdy několik řidičů si potají půjčilo dodávky a pak divoce jezdili v určitých částech města, kde byla velká prostranství. A asi se nebudete divit, že jednoho rána byla v příkopě nalezena nabouraná poštovní dodávka. Je toho ještě mnoho, o čem by šlo napsat, ale o tom zase někdy příště

| insolitus