Brouzdej.cz

Když je sněhová kalamita-3

Část třetí závěrečná

Na zasněžené silnici u parkoviště s námi automobil doslova tancoval. Přitom jsme přes míhající se stěrače hleděli na ulici s obavou, aby proti nám nevyjelo nějaké vozidlo. Jeli jsme či spíše jsme se klouzali v protisměru.
„Hele, jedeme v protisměru!" vyhrkl jsem.
„Všimnul jsem si," řekl mi kolega za volantem. A vzápětí zpoza zatáčky vyjel poštovní vůz, který zahnul směrem k nám. Díky sněhu se však dostal do smyku, který jej vynesl také do protisměru. Záhy nakřivo projel kolem nás a já jsem si uvědomil, že před srážkou nás asi zachránila jízda v protisměru.
„No, začíná to hezky," pronesl kolega, když jsme v zatáčce udělali hodiny.
„Jsi si jistý, že vůbec někam dojedeme?" zněla moje otázka.
„Uvidíme," pronesl kolega a záhy rozjel vůz po ulici, co vedla kolem poštovní budovy.
Jízda to byla velmi neobvyklá. Kromě nás žádný jiný automobil nejel a rychlost naší jízdy se dala přirovnat k rychlejší chůzi člověka. Přitom vůz samozřejmě smykoval a pohyboval se cik cak. Na autobusové zastávce byl početný dav lidí, což znamenalo, že už dlouho žádný autobus nepřijel.
„Na co tady ty lidi asi čekají?" zeptal se jízlivě kolega.
„Asi na nějaký autobus."
„To tu budou čekat ještě dlouho."
„Jen abychom se k nim za čas nepřidali."
Poté s námi auto klouzavou jízdou dojelo ke křižovatce. Na semaforu svítila červená, ale díky svažující se ulici vůz i po zabrzdění jel dál.
„To je poprvý, co vopravdu jedu nechtěně na červenou," řekl kolega.
„Ještě štěstí, že nic nejelo," pronesl jsem.
Cesta k metru, byla dost divoká a bylo našim štěstím, že na ulicích bylo jen několik málo aut, která však byla stejně ohrožena díky jízdě mého kolegy. V metru jsem si pak zhluboka oddechl, ale hned mi bylo jasné, že mne čeká ještě cesta autobusem domů.
Na autobusové zastávce bylo velké množství lidí, kteří vypadali jako sněhuláci. A to z toho důvodu, že střecha zastávky měla rozbitou střechu. Takhle vyhlížela už od léta a nějak nebyla snaha jí dát do pořádku. Poté jsem se postavil vedle bílých postav a zanedlouho jsem s nimi díky padajícímu sněhu splynul. Autobus kupodivu přijel včas a já jsem byl zvědavý, za jak dlouho dojede do stanice, u které bydlím. A problémy autobusu začaly velmi brzo.
U jedné zastávky, autobus zapadl a nebyl se schopný hnout z místa. Cestující se začali tvářit kysele, načež se ozval řidič.
„Budu potřebovat zatlačit. Jinak se dál nehneme!"
Některým cestujícím se protáhly obličeje, jiní začali předstírat intenzivní čtení novin. Patřil jsem mezi ty, kteří vystoupili a počali tlačit autobus. Tlačení jsme si ještě několikrát zopakovali a já jsem se tímhle neobvyklým způsobem dostal domů.
KONEC

| insolitus