Brouzdej.cz

Když je sněhová kalamita-2

Část druhá

Moje představa, že sníh přestal padat, vzala za své, když jsem vyšel z vrátnice. Sníh se doslova sypal a na zemi jej bylo už několik centimetrů. Vrstvu napadaného sněhu jsem si vzápětí prohlédl zblízka, protože mi na schodech podjely nohy. A pak jsem se skutálel po krátkém schodišti, pod nímž jsem zůstal ležet rozplácnutý.
„Do prde...!" procedil jsem mezi zuby při vstávání. A přitom jsem spatřil, že na dlaždičkách nad schody podjely také někomu nohy. Postava za nadávání sebou švihla a sjela zasypané schodiště. A já jsem v ní vzápětí poznal svého kolegu.
„Ahoj. Dopadl si stejně jako já," řekl jsem mu.
„To je v prde... Že ty schody něčím neposypou!" vyhrkl naštvaně kolega.
„Mám vobavu, že v tomhle hned tak nějaký autobus nepřijede," mínil jsem.
„Já jsem tady autem. Hodím tě aspoň na metro."
„Díky. To mi hodně pomůže!"
Oba jsme vykročili k parkovišti a u něho se nám naskytl pohled na poštovní vozy, které vjížděly do zatáčky. A kdyby zároveň zněl valčík, tak by to byla dokonalá zvuková kulisa k tomu, jak se vozidla pohybovala.
„To je neuvěřitelný, kolik napadlo sněhu," mínil jsem při pohledu na zapadané automobily.
„Von to nikdo tady neprohrábnul! To jsem teda zvědavej, jak vyjedeme!" vyhrkl kolega. Jenže to neměl být náš jediný problém.
„Krucinál! Voni přimrzly dveře!" vyhrkl rozčíleně kolega, který odemkl oboje přední i zadní dveře. Ale ani jedny nešly otevřít.
„Tak to je skvělé!"
A tak jsme vzápětí chodili kolem vozidla a naší snahou bylo otevřít kterékoliv dveře. Tudíž zanedlouho byla u auta k vidění dvojice postav, která se snaží zuřivě otevřít dveře. Pokud by to někdo filmoval a pak to zrychleně pouště, bylo by to asi dost komické. Divákům by se totiž naskytl pohled na vztekle běhající, gestikulující i do dveří kopající postavy, které mnohokráte oběhly vůz.
„Já se tak naštvu, že rozbiju vokno!" vykřiknul kolega.
„Počkej, to by byla blbost!" řekl jsem a delší dobu jsem se snažil otevřít jedny dveře, zatímco kolega se snažil o totéž na opačné straně auta.
„Hurá! Povedlo se!" vykřikl náhle kolega.
„Bylo na čase. Asi bych taky chtěl rozbít vokno," řekl jsem s úsměvem. Po usednutí do vozidla nám nastaly s dveřmi opačné problémy. Nešly pro změnu zavřít.
„To je snad zlej sen!" vykřiknul kolega.
„To bude teda zajímavá jízda," mínil jsem.
„Mám nápad. Mám tady nějaký provázky!" vyhrkl kolega a šáhl rukou na zadní sedadlo. A jimi jsme přivázaly dveře k opěradlům sedaček, aby aspoň byly co nejvíce přivřené.
„A teď bude sázkou do loterie, kam až dojedeme!" pronesl kolega.
„No, vypadá to na sněhovou rally."
„A tím pádem to bude napínavé!" zkonstatoval kolega, když jsme za smyku vyjeli z parkoviště."
KONEC DRUHÉ ČÁSTI

| insolitus