Brouzdej.cz

Když děda vyprávěl

Určitě jste také slyšeli spousty historek z vyprávění svých dědů a babiček.

Můj děda patřil k těm lidem, kterým se poštěstilo prožít dlouhý a pestrý život. A ono se není co divit. Žít 97 let ve 20. století znamenalo prožít různé politické zvraty na území Rakouska-Uherska, ČSR, Protektorátu, ČSSR, ČSFR a ČR. A jak už to u starých lidí bývá, tak hodně svých historek neustále opakoval, takže celá rodina je pak už znala nazpaměť. Je škoda, že jsem si tehdy ty jeho historky nezapisoval, protože byly hodně zajímavé a některé vypovídaly o době, ve které žil.
Děda dost často vzpomínal na své mládí, které prožil v městské čtvrti Karlín, což bylo v období před první světovou válkou.
„My jsme tenkrát měli ve škole velmi přísnýho faráře, který vyučoval náboženství. My mu říkali Pánbíčkář a nikdo z nás ho neměl rád. A při jedné výuce se mu nelíbilo, jak zpívám, a tak vzal rákosku a řekl mi, abych nastavil dlaně. Já je nastavil a pozorně jsem sledoval jeho pravou ruku, ve který svíral tu rákosku. A když se s ní rozmáchnul, tak jsem prudce dlaněma uhnul. Rákoska zasvištěla vzduchem a dopadla na dřevěnou desku lavice. Farář vytřeštil oči a zbrunátněl v obličeji.
‚Nastav dlaně!‘ rozkřiknul se vztekle a já je zase nastavil. A on se opět rozmáchnul, ale já jsem zase dlaněma ucuknul. A rákoska opět dopadla na desku lavice a nalomila se mu. Toho vytočilo a vlepil mi facku. On si pak šel stěžovat mému otci a vod něho jsem dostal výprask. A já jsem se rozhodl, že se farářovi pomstím. Von bydlel v domě se zahradou a na plotě měl naražený takový barevný koule ze skla. A tak jsem se domluvil s jedním spolužákem a k večeru jsme se k tý zahradě přiblížili. My jsme měli praky a v kapsách kameny. A když jsme se ujistili, že nikdo nikde není, tak jsme mu ty skleněný koule rozbily."
Několikrát děda vyprávěl, jak v době světové války přišla bída, a byl nedostatek potravin. A když na náměstí přijeli pekaři, tak nastal sběh lidí.
„Když měli přijet s povozem pekaři, tak mě maminka vždycky poslala na náměstí, abych koupil bochník chleba. Na náměstí už čekalo spousty lidí, a když přijeli, tak se na ně všichni vrhli. A mnozí lidi se doslova mezi sebou začali rvát a do toho vlítli policajti, a začala mela. Já jsem se prodral k povozu a popadnul jsem jeden bochník, a začal jsem s ním utíkat přes náměstí. Za mnou se hned hnal jeden policajt, ale já mu utek."
Také často vzpomínal na 28. říjen 1918, který prožil v Praze. A já pokaždé při sledování archivních filmových záběrů si vzpomenu na to, že tam někde pobíhá i můj děda.
„To byla tenkrát velká sláva. Na ulicích se srocovaly davy a lidi začali strhávat rakouský znaky. A pak se začalo ozývat: ‚Ať žije republika.‘ Já jsem se k nim přidal a došel jsem až na Václavák, kterej byl úplně zaplněnej rozradostněnýma lidma. Ta atmosféra se nedá popsat, to by si musel zažít. Já se v ten den dostal domu až pozdě večer plnej nadšení a zážitků," říkával děda a mne napadlo, že podobnou atmosféru se dalo zažít v listopadu 1989. A o jiných vzpomínkách mého dědy zase někdy příště.

| insolitus