Brouzdej.cz

Když se zazvoní na adresáty-3

A opět něco z mých poštovních vzpomínek.

Je až neskutečné, co někteří lidé dokážou předvést, když se k nim do bytu doručí zásilka. Vzpomínám si na doručování jedné zásilky od jisté firmy, jejíž název zapříčinil menší rozruch.
Toho dne jsem měl v poštovním voze hned několik balíčků od jisté firmy, a když se mi podařilo zastihnout adresáty doma, tak bez problému za onu zásilku zaplatili. A já jsem neměl ani tušení, co se stane, když zazvoním na zvonek, na němž bylo jméno dalšího adresáta.
„Haló, kdo tam?" ozval se tázavě z mluvítka ženský hlas, jenž zněl příjemně asi jako hlas vymahače dluhů.
„Dobrý den, tady pošta. Mám tady zásilku pro pana Kratochvíla," odpověděl jsem jí.
„Jakou zásilku? A co v ní je?" vyhrkla tázavě.
„No je za peníze. A co vobsahuje to teda nevím."
„To bude určitě nějaký vomyl!"
„Já ale mám na adrese zásilky uvedenou tuhle adresu a přesně jméno Jiří Kratochvíl. A určitě zvoním správně."
„To zvoníte správně."
„A je váš manžel doma?"
„No je."
„Tak mu řekněte, že mám pro něho zásilku za tisíc šest set korun," řekl jsem do mluvítka, z něhož se vzápětí ozvala směsice vzrušených hlasů, které dominoval hlas té ženy, co se mnou mluvila. Vytušil jsem, že se asi kvůli zásilce strhla pro mne nepochopitelná hádka.
„Tak pojďte nahoru!" ozvala se ostře z mluvítka žena, přičemž se rozezvučel dveřní bzučák.
„Do kterýho patra?" vyhrkl jsem tázavě při otevírání dveří.
„Do druhýho!" zaslechl jsem a záhy jsem rychle vyběhl po schodech do druhého patra.
V otevřených dveřích bytu stála přísně se tvářící žena a za ní vykukoval notně vyděšený muž. A mně hned od prvního okamžiku bylo jasné, kdo v tomhle manželství je vůdčí osobností.
„Dobrý den. Tak tady je ta zásilka," sdělil jsem oběma.
„Kdo to posílá!?" zeptala se velmi ostře, až mě to překvapilo. Zachoval jsem však klid a sdělil jsem jí firmu, co byla uvedena jako odesilatel. A slovo sex v jejím názvu asi mělo za následek pro mne nečekanou reakci ženu.
„Co to v tom balíku je za sprostý věci!" rozkřikla se z plna hrdla na celou chodbu a zároveň musela být určitě slyšet po celém domě. Její manžel v obličeji ztuhnul a současně i pobledl, přičemž se na něho otočila.
„Co sis to vobjednal?!" vyjekla ostře.
„Ja....ja... jsem si nic neobjednal. Já to nepotřebuju," soukal ze sebe zkoprněle.
„Já nevím, jestli jsou v tý zásilce nějaký sprostý věci," řekl jsem a začal jsem si připadat jako v nějaké komedii.
„Tak si to musel vobjednat Jirka! Ten pořád sedí na internetu a dívá se na prasárny!" vykřikla žena.
„To je náš syn. Von se jmenuje jako já," řekl muž, načež jeho žena vběhla do bytu a za chvíli rozkřičeně volala svému synovi.
„Co sis to vobjednal za sprosťárny! Teď je tady pošťák s balíčkem! Co tě to napadlo ještě za to platit…,“ slyšel jsem útržky toho, co rozčíleně sdělovala svému synovi do mobilního telefonu. Její manžel se v předsíni tvářil vyděšeně a přitom se pokoušel o úsměv. Ten mu vzápětí zmizel z tváře, když do předsíně rázně vkročila jeho manželka.
„Tak Jirka tvrdí, že si nic nevobjednával!" pronesla a přísně se zadívala na svého muže. Ten jen zamžikal očima a začal se tvářit připitoměle.
„Ale já jsem si taky nic nevobjednal," vysoukal ze sebe.
„Tak dobře. Já na ten balíček napíši: Zpět neobjednáno. A on se vrátí té firmě nazpátek," řekl jsem a současně jsem to na adresní štítek napsal.
„To bude nejlepší řešení!" pronesla žena a já jsem měl pocit, že její manžel se má tendenci zmenšovat.
„Tak to došlo k nějakému nedorozumění. Nashledanou!" rozloučil jsem se a rychlým krokem jsem vběhl na schodiště, přičemž jsem ještě v prvním patře slyšel rozčílený hlas ženy. Jejího manžela jsem celkem litoval.

| insolitus