Brouzdej.cz

Cesta domů-3

Část třetí

Stará nádražíčka a zastávky mají svou atmosféru a někdy vypadají, jako by se na nich zastavil čas. Železniční zastávka u zalesněného kopce, kam jsme dorazili, právě takovou atmosféru měla. A nebýt lidí, kteří měli na sobě oblečení konce 20. století, tak by vše bylo dokonalé.
Že bude vlak plný, nám bylo hned jasné podle počtu čekajících lidí. Malá místnost s čekárnou, v níž se nacházela pokladna, byla zcela zaplněná. A každou chvíli se z ní ozývaly tlumené rány, jak pokladní orážela jízdenky. Tenhle zvuk už také patří do historie 20. století.
„To možná budeme sedět na střeše," pronesl s úsměvem děda.
„Jak to myslíš, dědo?" zeptala se sestra.
„Protože se možná do toho vlaku vůbec nevejdeme," řekl usmívající se děda.
„Nech si ty vtipy!" ozvala se babička.
„To když jsme tenkrát stavěli chaty, tak hodně lidí jezdilo na střechách vagonů, a když se blížil tunel, tak z nich pokaždé museli slízt," řekl děda.
„To bych si chtěl vyzkoušet," pronesl jsem.
„Hlavně tam seděli trempové s kytarama a zpívali celou cestu. Já jsem tam k nim taky vobčas vlez a...."
„No jistě. To jsi celej ty. Lízt na střechy jedoucího vlaku," ozvala se babička.
„A byla legrace, když průvodčí chtěl po těch na střechách jízdenky."
„On tam lezl za nima?" zeptal jsem se.
„To ne, ale podali mu všichni jízdenky a on jim je procvaknul a přitom stál na plošině vagonu."
Slunce pozvolna začala směřovat k západnímu obzoru a zastávka se plnila dalšími příchozími lidmi. Mezi nimi nechyběli trempové, kteří přišli s úsměvem a s písničkami na rtech. A tak se brzo z několika míst ozývaly kytary a zněly různé písničky.
„Ten vlak má zase zpoždění," zkonstatovala máti, když se podívala na hodinky.
„Jako vždycky!" pronesla babička.
„Tak to teda nestihnu večerníček," vyhrkla sestra.
„A zprávy taky ne," řekl děda.
„Co když nepřijede vůbec?" zeptal jsem se.
„Ale on určitě přijede," odpověděla mi máti.
„Také se jednou stalo, že vlak vynechal a přijel až ten spoj, co jel po něm. A ten byl tak narvanej, že se do něj spousta lidí nedostala," řekl děda.
„Ještě tohle přivolávej!" vyhrkla babička.
„Vždyť jsi tenkrát tady byla se mnou. Pak jsme přeci čekali na ten vlak, co jel až pozdě v noci. A pak jsme sháněli kolem půlnoci taxíka, abychom se vůbec dostali z nádraží domů."
Čas ubíhal a vlak nikde a otec také v nedohlednu. Obě skutečnosti máti dost znervózňovaly a neustále koukala na místo, kde ke kolejím vede cesta.
„To jsme se hnali úplně zbytečně. Já jsem říkal, že ten vlak bude mít zpoždění," mínil děda.
„Jenže kdybych tě nepopoháněla, tak ještě teď rozjímáš někde v polovině cesty," řekla mu babička.
A do toho spustili nedaleko nás sedící trempové písničku, která začínala slovy: „Snad jsem si zmýlil odjezd vlaku, měl zpoždění snad sto let…“
KONEC TŘETÍ ČÁSTI

| insolitus