Brouzdej.cz

Když se jde na rozhlednu

Tak se musí jít správnou cestou o)))

Trávil jsem se svou přítelkyní dovolenou v nádherném kraji plném lesů, skal a roklí. A na jednom kopci se nacházela rozhledna, která lákala k návštěvě. Kupodivu jsem se s Ivetou hned na poprvé shodnul, což nebývalo zvykem, že by nebylo na škodu na ní zajít. Trochu problém byl s její sestrou Monikou, která na nějaké výletění moc nebyla. Po delší diskuzi mezi Ivetou a Monikou, při níž padala i ostřejší slova, bylo rozhodnuto, že si uděláme na onu rozhlednu všichni výlet. Monika si však neodpustila poznámku, že s námi dvěma při výletě hrozí rozruch, což byla pravda. A příští den jí dal opět za pravdu.
Bylo krásné ráno, ale kyselý výraz obličeje sestry mé přítelkyně dával tušit, že ona vstávala opakovaně levou nohou.
„Iveto, to jako půjdeme celou dobu po silnici?" zeptala se zachmuřeně.
„Jiná cesta tam nevede," pronesla Iveta.
„Mě bolej při chůzi po silnici chodidla."
„To přežiješ!"
„A bude ještě horko!"
„Když prší, tak si naštvaná, když je hezky, tak taky," zkonstatovala rozčíleně přítelkyně.
A tak jsme zanedlouho vyrazili po silnici k rozhledně. Monika se tvářila jako kakabus, Iveta to začala komentovat a já jsem tušil, že se schyluje k hádce. A ta skutečně zanedlouho propukla.
V zatáčce byla záhy k vidění dvojice dívek, která si hlasitě vyměňuje své názory, a já jsem to raději sledoval z bezpečné vzdálenosti.
„Půjdeme touhle cestou. Ta vede skoro přímo k tý rozhledně!" pronesla Iveta, když se dlouze dívala do mapy. A přitom ukázala na cestu, co vedla od silnice polem.
Ze začátku ideální cesta, se pojednou ztratila ve vysoké trávě a houštinách, což mi začalo být podezřelé.
„Iveto, mám takový pocit, že už nejdeme po cestě," ozval jsem se.
„Ta cesta tady někde je. Tudy jsme před lety chodili se strejdou," pronesla rozhodně přítelkyně.
„A já po silnici nikam nejdu!" řekla Monika, a tak jsme kráčeli dál.
Po nějaké době jsme se už prodírali vysokou travou a kopřivami. Po cestě ani památky a já jsem tušil, že se schyluje k další hádce.
„To je šílený! Kam si nás to zavedla!?" ozval se výkřik Moniky odněkud z hustého porostu.
„Vona tady ta cesta tenkrát byla. Jaúúúú!" uslyšel jsem zaječení Ivety, která se také někde prodírala.
„Tady je hotová džungle! Kam vůbec jdeme?" zeptal jsem se nahlas, přičemž bylo mou snahou proklestit se hustým porostem. Když jsem se jím prodral, tak se mi naskytl pohled na velké množství dvoumetrových kopřiv. Že příšerně pálí, jsem zjistil vzápětí a za nadávání se mi podařilo dojít do vysoké trávy.
„Bacha! Jsou tady obrovský kopřivy!" vykřikl jsem a vzápětí se z houštin vynořila nadávající Monika. Oděv měla potrhaný, špinavý a z nějakého důvodu neměla na nohách boty.
„Já tě Iveto, zabiju!" rozkřikla se.
„Občas jí chci taky zabít," pronesl jsem ironicky. Přitom o něco dále z porostu vyšla Iveta. I ona vypadala poněkud neupraveně a její sestra se na ní okamžitě rozkřikla. Jejich hádku náhle ukončil výkřik Ivety.
„Tady je nějaká bažina! Pomóóc!"
„Kam si to zase šlápla?" vyhrkl jsem a začal jsem jí tahat. Monika se přidala a vzápětí jsme všichni tři leželi na zemi.
Během dalšího prodírání se vším možným jsme nadávali ostošest a přitom jsme vůbec netušili, kde se nacházíme a kterým směrem jít. Po chvíli však k našemu sluchu začal doléhat hluk projíždějících automobilů. A to znamenalo, že je nedaleko silnice. K ní jsme se brzo prodrali skrz křoviny a zjistili jsme, že se nacházíme nedaleko toho místa, ze kterého jsme sešli ze silnice.
„Já jdu zpátky! Já na nějakou rozhlednu kašlu! Já jsem celá poškrábaná a poštípaná!" vyhrkla Monika. A totálně naštvaná odkráčela pryč. My jsme si namířili opačným směrem a po nějaké době jsme došli k rozhledně. Pani v pokladně na nás trochu divně koukala, ale nám to bylo jedno. Výhled z rozhledny byl nádherný a naše procházka hustým porostem nám byla k smíchu.

| insolitus