Brouzdej.cz

Když je tropická noc

Také vás napadlo někdy přespat na balkoně?

Toho dne rtuť teploměru šplhala vysoko nad 35 stupňů a i k večeru o moc pod tu třicítku nespadla. Byt jsem měl vyhřátý od koberce po strop a nepomohlo ani otevření všech oken a opakované prudké přivírání a otevírání dveří na chodbu, což sousedi užasle sledovali. Pak mne napadlo, že bych se mohl pokusit sebe narvat do ledničky. Akci narvání se do ledničky jsem si však rozmyslel a mou pozornost upoutal velký větrák, který jsem ještě nikdy nepoužil. A tak jsem záhy s ním chodil po bytě a užíval si ovívání. Zanedlouho jsem si však všiml, že v bytě hodně lehčích věcí změnilo místo a moji pískomilné Jája a Pája zažili v kleci pilinovou vánici, přičemž podlahu kuchyně pokrývala navátá vrstva pilin.
„No nazdar! To byl zase blbej nápad s tím větrákem!" pomyslel jsem si a zanedlouho jsem uklízel byt. Vedro ne a ne přestat a mne napadlo, že bych se mohl vyspat na balkoně. A tak jsem záhy vstoupil bos na jeho dlaždičky. K mému překvapení jsem na chodidlech pocítil stupňující se teplo. To mělo za následek mé rychlé pobíhání sem a tam, které skončilo útěkem do pokoje a rychlým sprintem do koupelny. Za nadávání jsem si osprchoval chodidla, a až po delší době jsem se odvážil opětovně vstoupit na balkon. Dlaždičky už poněkud vychladly a já jsem si na ně lehl. Po převalování se sem a tam mi došlo, že na jejich tvrdost takhle nevyzraji. A tak jsem si doběhl pro deku.
Nebe bylo plné hvězd a já jsem se snažil najít některá souhvězdí. Pak mi došlo, že bych se také už mohl pokusit usnout, ale tahle snaha byla marná. Počítání oveček k ničemu nevedlo, a tak jsem začal počítat hvězdy. Ani to však kýžený efekt nepřineslo a já jsem nadále čumákoval, i když už dávno odbyla půlnoc. A k mému překvapení se náhle pod balkonem začali courat hlučně projevující se lidé a i z domu bylo slyšet dost hlasů, které se ozývaly ze sousedních bytů.
„Co se to děje? To nikdo v tomhle domě nespí?" vytanula mi na mysli otázka. Zvažoval jsem, že si dám do uší vaty, ale po nějakém čase na mne konečně přišel spánek. Nebyl však moc klidný, jelikož jsem se často praštil o zeď nebo sklo v zábradlí balkonu.
K ránu jsem se probudil s obličejem připláclým u skla a chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomil, kde že se to nacházím. Rozespale jsem nějaký čas hleděl mezerou mezi povrchem balkonu a spodkem zábradlí ven a až po několika minutách jsem se posadil. Vrávoravě jsem poté došel k balkonovým dveřím, které se mi však k mému překvapení nepodařilo otevřít.
„No to snad ne!" vyhrkl jsem a zkoprněle jsem s připláclým obličejem na skle hleděl do pokoje. Má snaha o jejich otevření byla marná a já jsem se přitom štípal do tváří, jestli se mi to nezdá. Sen to však nebyl, což mě nepotěšilo a zároveň i vyděsilo. Rychle jsem tedy došel k oknu, které bylo k mé radosti pootevřené. Jenže nešlo otevřít tak, abych se protáhnul do místnosti. K otevření mu bránilo opěradlo židle a mně se po chvíli podařilo mezírkou vsunout obě ruce. Ty mi však náhle uvázly a nešlo s nimi pohnout dopředu ani dozadu.
„Do prde...!" vyhrkl jsem a za opakovaného zívání bylo mou snahou dotknout se prsty opěradla. To se mi za čas podařilo, načež začalo posouvání židle. S přimáčknutým obličejem a rozpláclým nosem na skle jsem židli odsunul. Mé vlezení do pokoje se však změnilo v pád na koberec, na kterém jsem se rozplácnul. Zároveň jsem se praštil hlavou o stůl, a zatímco venku začalo svítat, tak já jsem se držel za hlavu a nadával jsem na svou nešikovnost.

| insolitus